Environmentální aktivismus je čím dál rozmanitější, ale také radikálnější. V posledních letech se mění i vnímání přímé akce a občanské neposlušnosti. Jak tyto taktiky chápou jednotlivé proudy klimatického hnutí?
Blokovat uhelný důl, polévat obrazy nebo vlastním tělem bránit kácení lesa. Stávkovat, demonstrovat, revitalizovat lesík. To vše jsou různé formy ekologicky motivovaných přímých akcí. Environmentalistka Anna Bromová definuje přímou akci jako „způsob, jak dosahovat společenských změn či posunutí statu quo skrze svoje vlastní jednání a bez prostředníků“. Odborník na radikální ekologické aktivity Arnošt Novák tuto taktiku přibližuje pomocí příkladu, s nímž přišel antropolog David Graeber: „Když mají obyvatelé vesnice problém s vodou, nepřímou akcí by byl nátlak na starostu, aby ho vyřešil. Pomocí přímé akce lidé studnu vykopou a domluví si pravidla jejího využívání.“ S přímými akcemi se často doplňují projevy občanské neposlušnosti, při nichž se porušují zákony nebo pravidla.
Polévka na obrazech
Aktivisté a aktivistky pochopitelně nenásledují poučky a využívají prostředků, které uznají za vhodné. V otázkách, do jaké míry být radikální, zda překračovat zákon a kdy přímou akci použít, se přitom často rozcházejí.
Na sociálních médiích se v posledním roce šíří videa, na nichž aktivisté v galeriích polévají barvou či polévkou díla známých umělců, respektive jejich rámy a krycí skla. „Záleží vám více na ochraně obrazů, nebo na ochraně planety a lidstva?“ říká aktivistka na jednom záznamu, zatímco se sekundovým lepidlem lepí ke zdi. „Když se akce opakuje, média nemůžou pořád jen zmiňovat šílené aktivisty a postupně začnou mluvit o klimatu. Vynaložené úsilí je malé, ale dopad obrovský,“ říká k tomu Veronika Holcnerová z hnutí Extinction Rebellion (XR), které v zahraničí často stojí za útoky na obrazy.
Česká odnož XR vstoupila do povědomí opakovanou blokádou pražské magistrály loni v dubnu. V roce 2019 stoupenci hnutí zablokovali londýnské metro během dopravní špičky. Blokování automobilové dopravy, která je významným producentem emisí zodpovědných za klimatickou změnu, se jeví jako opodstatněné. Veřejná doprava naopak představuje jednu z možností, jak emise snížit, a její ochromení tak může být považováno za kontraproduktivní. „Dělat to cíleně není ideální, ale já osobně s tím velký problém nemám. Když někdo dělá akce ve městě, dotkne se to hromadné dopravy,“ míní Holcnerová. Téma klimatické krize se díky tomu do médií opravdu dostává, taktika tedy funguje. Je ovšem otázka, za jakou cenu. Přestože se pohled veřejnosti mění, mezi reakcemi na blokády převládají ty negativní. Kritika vychází i zevnitř environmentálních organizací. Nejčastěji zaznívá, že takovéto radikální akce, které navíc nemíří přímo na viníky, jen ukazují hnutí ve špatném světle.
„Umím si představit hodně věcí a hodně lidí, po kterých bych polévku chtěl hodit, ale obrazy by to nebyly,“ říká se smíchem aktivista Petr Doubravský, který inicioval studentské demonstrace za klima Fridays For Future (FFF). V podobném duchu se vyjadřuje i člen hnutí Limity jsme my Jakub Caha: „Cílíme na původce problémů, na fosilní průmysl.“ Faktem ale je, že i Limity byly v době svého vzniku v roce 2017 zbytkem environmentálního hnutí vnímány jako příliš radikální. Časem se v okruhu ekologických organizací staly výrazným a respektovaným hlasem. Hlavně díky každoročnímu Klimakempu, jehož součástí bývají i přímé akce. Loni v říjnu jeho účastníci zablokovali koksovnu v Ostravě, v předešlých letech vnikli do areálu elektrárny Chvaletice nebo dolu v Bílině.
Cílit na viníky
Zda se podobného přijetí dočká i Extinction Rebellion, se těžko odhaduje. Podle Nováka má nicméně rozmanité české hnutí širší dopad na společnost – XR burcují obyčejné lidi a snaží se oslovit společnost, kdežto Limity míří na viníky.
Kdo a jak v různých organizacích určuje, zda se uskuteční přímá akce? V tomto bodě je rozdílů snad nejvíce. V rámci hnutí Limity jsme my se na pravidelných schůzkách rozhoduje kolektivně a konsenzuálně. Pod značkou Extinction Rebellion si naproti tomu akci může zorganizovat téměř kdokoli, rozhodovací procesy chybějí. Holcnerová sice tvrdí, že hnutí je „silně rozdrobené“ a do polévání obrazů by se nepustilo, ale kdyby někdo jménem XR takovou akci uskutečnil, nebrání mu žádné vnitřní předpisy. Pokud by blokádu chtělo uspořádat Hnutí Duha, musela by ji schválit rada organizace. Duha se dnes ovšem věnuje spíše lobbování za redukci odpadu nebo obnovitelné energie a je aktivní při záchraně lesů. Cíl zůstal stejný, postup se změnil.
Dříve členové a členky Hnutí Duha lesy bránili i vlastními těly, naposledy v roce 2011. Blokádou v Národním parku Šumava tehdy zamezili vykácení části pralesa, jehož záminkou bylo napadení kůrovcem. Dnes les prosperuje a blokádu na místě připomínají informační tabulky. Podle Nováka šlo o přímou akci v pravém slova smyslu, byla to „poslední možnost“, když umírněný přístup selhal. „Kácení [v bezzásahové oblasti národního parku – pozn. red.] bylo v rozporu se zákonem,“ vysvětluje Novák. Na rozdíl od jednorázových blokád, které dělají třeba Limity jsme my, ta na Šumavě trvala měsíc – dokud oblast neopustili dřevorubci. „Jednodenní blokáda rypadla je demonstrativnější, ale nemá takovou sílu jako blokáda dlouhodobá,“ říká Jaromír Bláha z Hnutí Duha, který tehdy přímou akci organizoval. Aktivisté v národním parku přímou akci povýšili na efektivní prostředek dosahování konkrétních cílů. V mezích upozorňování se naopak nesla blokáda Jaderné elektrárny Temelín, kterou provedlo Hnutí Duha v devadesátých letech. Měla spíše symbolický charakter, ekologické organizace se ale díky události dostaly do povědomí politiků i většinové společnosti.
Nenásilní ekoteroristé
Tehdejší ředitel společnosti ČEZ Petr Karas označil blokující aktivisty za ekoteroristy. Jak píše Arnošt Novák v knize Tmavozelený svět (2017; viz recenze v A2 č. 6/2018), „byl to jeden z prvních případů, kdy se začala používat rétorika ekoterorismu vůči striktně nenásilným environmentálním aktivistům“.
K nenásilí se ostatně hlásí celé klimatické hnutí. Limity jsme my je chápou jako stěžejní imperativ přímých akcí. „Budeme se chovat klidně a nenásilně. Eskalace nebudou vyprovokovány z naší strany, abychom nikoho nevystavili zbytečnému nebezpečí,“ píše hnutí na svém webu. „Stojí tam ale i to, že budeme obsazovat majetek a porušovat zákazy vstupu,“ doplňuje Caha. K nenásilí se hlásí i radikální XR. Doubravský z FFF nicméně podotýká, že samotná klimatická krize je násilím na lidech. Je otázka, zda pasivní blokování dolu, silnice nebo lesa znamená násilí. Při šumavských blokádách se jediného násilí dopustili policisté svým neoprávněným zásahem.
Zásada nenásilí doprovázela i sametovou revoluci, které ostatně předcházely ekologicky motivované demonstrace v severních Čechách. „Nespokojenost se stavem životního prostředí byla jedním z témat, na němž se ukázalo selhání minulého režimu,“ domnívá se Bláha. Mluvčí klimatické stávky na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně Marek Soška říká, že studenti a studentky v roce 1989 poukázali na nutnost společenské transformace, dnes se jejich následníci snaží vydobyté svobody využít k upozorňování na problémy: „Máme svobodu, nemusíme se bát diktátorského režimu, ale bojíme se o naši budoucnost.“ Stávkující své požadavky vcelku logicky směřovali na vládu a univerzity. I když šlo spíše o nepřímou akci, cílem bylo udělat z fakulty živé místo a přejít z pasivní role posluchačů do role aktérů. Na fakultě chtěli studenti nocovat a dostali se kvůli tomu do konfliktu s děkanem. Nakonec tam strávili dvě noci. Na tři dny FSS pohltila zvláštní atmosféra – směs odhodlání, solidarity i odporu. Zdálo se, že rozdílné pohledy studentů a studentek na jedné straně i vyučujících na straně druhé školu rozdělí, dva měsíce poté se ale studenti z obou táborů zabývají spíše přípravou na zkoušky. A vláda si z jejich požadavků příliš nevzala.
Stávka přesto nebyla zbytečná, stejně jako většina přímých akcí za klima. Stále přitom platí, že čím je akce radikálnější, tím je viditelnější. Všechny hlasy jsou nicméně potřeba, aby hnutí mělo co nejširší záběr. Hvězdná noc od Vincenta van Gogha nebo Monetova Imprese ovšem jen těžko mohou být optimálním médiem pro sdělení určené hlavně politikům a producentům emisí.
Autor studuje na FSS MU.