Je-li značná část současného umění – ať už toho mainstreamového, nebo menšinového – spojována se společenskokritickými postoji a určitou mírou angažovanosti, nabízí se otázka, jakými způsoby dnes umělci svá politická přesvědčení vlastně mohou vyjadřovat. Mění se strategie, jakými je dávají najevo? Zřejmé je, že angažované umění nemusí operovat s explicitními slogany; naopak, politický názor může získat podobu bytostně osobního, až intimního vyjádření. V hudbě to prokazuje například norská umělkyně Jenny Hval, která opakovaně tematizuje skutečnost, že je ženské vnímání těla a sexuality spoluurčováno patriarchálními omezeními. Zdá se mi ale, že velšská hudebnice Gwenno téma vzájemné podmíněnosti „intimní“ a „politické“ sféry dovedla ještě o kousek dál, když svou loňskou, kritiky oceňovanou desku Tresor nazpívala v kornštině – keltském jazyce, kterému rozumějí pouze někteří obyvatelné britského Cornwallu.
Jedním z důležitých momentů kontinentální filosofie jazyka bylo zjištění, že mezi systémy, jež určují a zároveň svým způsobem vykořisťují intimní zkušenost člověka, patří i řeč, kterou mluvíme. Martin Heidegger napsal, že jazyk je dům, ve kterém přežíváme. A když se francouzský básník a divadelník Antonin Artaud pokoušel vymknout jazyku a proniknout k té nejhlubší možné intimitě, k nejniternější blízkosti sobě samému, pronesl často citovanou větu: „Píšu pro negramotné.“
Gwenno na rozdíl od Artauda a jiných básníků na gramatické struktury jazyka neútočí a zřejmě se ani nepokouší vytvořit vlastní literární styl. Namísto toho se obrací k jazyku vymřelému, zanechanému takřka bez mluvčích (a dnes uměle oživovanému). Jako by se globálně sdílená angličtina příliš vzdálila naší intimní zkušenosti, jako by mechanické opakování a přejímání znaků znemožňovalo zachytit něco jedinečného.
Poststrukturalistický filosof Jacques Derrida v souvislosti se vztahem bytí a jazyka užíval francouzské slovo usure ve významu „obnošený“ či „opotřebovaný“. Často užívanými výrazy jen těžko můžeme vyjádřit neopakovatelný tělesný či duševní prožitek. A právě o takové jedinečné, intimní zkušenosti podle všeho na svém albu zpívá Gwenno, když se snaží o reflexi svého těhotenství a mateřství. Pochopitelně tu nejde o to, aby i další hudebníci či hudebnice opouštěli angličtinu či jiné celosvětově rozšířené jazyky a učili se kornštinu. Tresor je spíše inspirativní výzvou pro posluchače, aby se zamysleli nad tím, do jaké míry je intimní nesdělitelné, a zároveň, zda před námi nesrozumitelná řeč stojí jako nepřekonatelná zeď. Možná, že právě píseň zpívaná v nesrozumitelném jazyce nám dává příležitost „přepsat“ cizí příběh narativem vlastního vnímání a cítění.
Když už ale doporučuji nové album Gwenno chápat jako politický akt distancování se od angloamerického popu, měl bych aspoň stručně zmínit background hudebnice. Gwenno totiž na hudební scénu nevstoupila s vlastní tvorbou, nýbrž jako členka dívčí skupiny The Pipettes, patřící k vlně kytarového retra počátku tisíciletí a určené pro jednorázovou potěchu posluchačů kapel typu The Strokes. Šlo o skupinu stylově oblečených pohledných dívek zpívajících neodolatelně chytlavé melodie, tedy o typický produkt patriarchální kultury pozdního kapitalismu. V tomto kontextu pak Tresor skutečně vyznívá coby svého druhu politický statement. Zatímco před dvaceti lety Gwenno Saunders vkročila do světa pop music jako vděčná loutka producenta známého pod jménem Monster Bobby, nyní tvoří nejen zcela svébytnou autorskou hudbu, ale také se distancuje od jazyka globalizované hudební produkce.
Autor je hudební publicista.