Značný rozruch vyvolala výstava Jak Rusové ve světě pomáhají Ukrajincům, kterou v centru Prahy uspořádalo několik ruských exilových opozičních sdružení. Organizátoři čelili kritice ze strany ukrajinské komunity, českých odborníků, ale i části ruských dobrovolníků. Zkusil jsem si představit, jaké reakce by vyvolala podobně zaměřená autoprezentace, kdyby za ní stáli Ukrajinci, a dospěl jsem k závěru, že taková výstavka by nikdy nemohla vzniknout. A ne proto, že by nebylo co prezentovat. Všechny Ukrajince, které znám – v diaspoře i doma –, stravuje obrovský pocit viny a studu. Ti, co odešli, se stydí před těmi, kteří zůstali; ti, kteří zůstali, se stydí za to, že toho udělali málo pro bezpečí svých blízkých, případně že nejsou v armádě; vojáci v týlu se stydí za to, že nejsou na frontě, a stydí se i ti, kteří na frontě jsou – za to, že dělají málo pro vítězství. Živí se stydí před mrtvými. Válka trvá, okupace trvá, Rusko páchá válečné zločiny přímo teď, v tuto chvíli, a to znamená, že naše pomoc Ukrajině je nedostatečná. Kdyby se snad v ukrajinské komunitě našel někdo, kdo by za těchto podmínek investoval vzácné a omezené zdroje do prezentace vlastní pomoci, bylo by to – stejně jako v případě Rusů – považováno za nestydatost. Lze se jen domýšlet, čím se řídili organizátoři. Možná představitelé ruské opoziční komunity v Praze získali pocit, že je vyhráno, a je tedy načase, aby se „spravedliví mezi národy“ přihlásili o své zásluhy. Možná vycházeli z předpokladu, že „ruská pomoc“ zní jako protimluv a je obecně tak vzácná, že zasluhuje zvláštní přístup a zviditelnění. Nevím. Při celkovém posouzení kontroverzní akce je myslím namístě řídit se jednoduchou logikou: žádné ruské gesto nemůže být obecně společensky přijatelné, pokud není přijatelné pro Ukrajince.