Generuju nadšence

Vystudovala jste bohemistiku, ale vtipná videa, jimiž jste se proslavila na českém knižním instagramu, mají k vědě daleko. Jak se na vaši práci dívají akademici?

Ze začátku jsem se bála, že se proti mně akademická sféra vzbouří, ale jak jsou různí lidé, jsou různé i reakce na to, co dělám. Existují vysokoškolští učitelé, kteří se mým videím smějí, a dokonce je doporučují svým studentům. Ještě mě nikdo nekonfrontoval přímo s nějakou výtkou, ale dozvídám se občas z doslechu, že má videa někdo na semináři zakáže. A už jsem slyšela i to, že na ministerstvu školství jsem nepopulární téma.

Může se zdát, že akademikům lezu do zelí, že popularizuji něco, o čem mnoho let bádají a sepisují tlusté publikace, které nikdo nečte. A pak si přijde Meixnerová a má téměř čtyřicet tisíc fanoušků na instagramu… Lidi mi ale často píšou, že se díky mně přihlásili na bohemistiku nebo že si díky mně něco přečetli. A je přece lepší se k textu nebo studiu dostat i na základě podobného videa než vůbec. Na českou literaturu upozorňuji způsobem, který funguje. To, že se někomu ten způsob nelíbí, naprosto beru, ale zase mi nikdo nemůže upřít, že to má na čtení české literatury pozitivní dopad.

Vystudovala jsem bohemistiku na Filozofické fakultě UK a před deseti lety bych si pravděpodobně o svém instagramovém účtu myslela něco velmi podobného jako jeho kritici. Ale vyrostla jsem z toho. Když totiž člověk hledá uplatnění přímo v tomto oboru, moc možností nemá. Proto jsem si vytvořila vlastní profesi, která mi dává smysl, baví mě a kterou mohu oslovovat i jiné publikum než to, které česká literatura vyloženě zajímá.

Za vašimi videi, i těmi nejjednoduššími, je navíc na první pohled vidět důkladná práce, ať už jde o rešerše nebo vizuální stylizaci. Není to styl „kniha se mi líbila/nelíbila a hotovo“.

Jenže běžný čtenář, který si rád kupuje knihy, potřebuje i něco takového. Chce se zkrátka jen dozvědět, jestli mu influencerka, jejímuž vkusu věří, knížku doporučí, nebo ne. Myslím si, že i bookstagramerky a booktuberky mají v knižním průmyslu své místo. A každý typ komunikace míří na někoho jiného: YouTube sledují mladí lidé, které fakt zajímá jen to, jestli si knihu mají přečíst. A to je úplně v pořádku.

Co bylo vaším impulsem pro natáčení videí?

Oslovila jsem nejprve Lucii Zelinkovou, která má sama instagramový účet @luciezel s více než sto tisíci sledujícími, zda by mi nepomohla s natočením podcastu. Zatímco ona sleduje současnou tvorbu, já se chtěla zaměřit na devatenácté století. Mělo to celkem úspěch, vytvořilo to určitý okruh fanoušků a ti si vyžádali ještě před covidem besedu o Boženě Němcové.

Můj původní instagram byl úplně jiný – sdílela jsem tam své básničky nebo méně známé, peprnější básně Jana Nerudy či Honzy Krejcarové. Zkrátka to byla prezentace bohemistky, která vyšla ze školy a potřebuje se nějak seberealizovat. Změnilo se to s ­videem s Boženou Němcovou v covidové pauze, kdy jsem nemohla jezdit na besedy. Bavilo to mě i lidi, a tak jsem začala natáčet videa pravidelně. Vztah Němcových už ale dávno není jejich ústředním tématem, nabalilo se postupně celé národní obrození.

O čem jsou vaše besedy a které jsou nejoblíbenější?

Beseda „Němcová, Havlíček“ u publika pořád vede. Je mi líto opouštět tohle téma, když ještě není vyčerpané. Osobně mám ale nejradši pořad „Rukopisy, Mácha, Tyl“. Besedy si objednávají i knihovny, kulturní centra, festivaly, většinou ale školy a přímo učitelé. Už mě zvala i spousta univerzit. Moje besedy jsou stand­-upy plné nekorektních vtipů a lidi se většinu času smějí. Ale vědě tak tvořím publikum, generuju nadšence tím, že literaturu podávám tak přístupně, jak to jen jde.

Pokud bych ale v besedách pokračovala stejným tempem další roky, tak vyhořím. Člověku připadá, že musí přečíst k tématu úplně všechno. To se mi stalo, když jsem chystala besedu s Franzem Kafkou, o němž je opravdu literatury nepřeberně. Den před besedou jsem pořád neměla hotovou přípravu, protože se na mě odevšad valily knížky o Kafkovi...

Přednášela jste někdy na akademické půdě?

Ano, v prosinci jsem byla na Masarykově univerzitě v Brně, to ale bylo spíš o tom, co dělám. V březnu jsem měla tamtéž besedu o literatuře a pivu – o tom, kdo s kým chodil na pivo a jaká díla u piva a o pivu vznikala. I univerzity mne zkrátka sledují.

Má váš zájem o to, co je „za“ literaturou, i konkrétní odborné zázemí?

Určitě mne během studií ovlivnil docent Václav Vaněk, který při výuce taky používá „kontroverzní“ metody – ve smyslu, že seriózní výklad prokládá drbíky a zakázanými historkami. Opravdový osobní zlom však nastal, když jsem pracovala jako asistentka produkce v České televizi a měli jsme za úkol natočit dokument o Boženě Němcové a jejím rodinném původu. Dostala jsem se tak k výkladu Heleny Sobkové a Miroslava Ivanova, kteří v rozporu s ostatními literárními vědci tvrdí, že je Božena Němcová potomkem rodu Zaháňských. To byl možná ten „aha moment“, kdy jsem si uvědomila, že o formě popularizace literárních témat se hádají mezi sebou i samotní literární vědci – a že čím větší kontroverze a čím větší tajemství, tím větší ohlas to bude mít.

Jak blízko se dostáváte k literární fikci?

Všude přiznávám, že si pravdu ráda okořením a dělám ji pohádkovější, právě aby to lidi víc vtáhlo. Dialogy pochopitelně formuluji spíš tak, aby výsledkem byla nějaká historická informace, ale těžko můžeme tušit, jak konkrétně proběhly. A když si nejsem pravdou jistá, přiznám, že jde o drb. Tento přístup jsem zaujala v knize Průvodce literární hysterií 19. století. Já si nehraju na odbornou literaturu – otevřeně přiznávám, že literární věda je něco úplně jiného než to, co dělám já.

Zamíříte někdy do současnějších vod české literatury?

Václavem Havlem končím, o živých jen dobře. Mám v plánu se pustit do české moderny a přelomu devatenáctého a dvacátého století – tam už mám ale třeba velký problém najít výrazné autorky. A zatímco národní obrození je taková pohádka, která se dá vyprávět jako příběh, modernu už jako pohádku vyprávět nelze. I proto jsem váhala, zda se na časové ose posunout blíž k přítomnosti. Jenže pokud se chci držet svého hlavního cíle, tedy popularizovat českou literaturu mezi studentstvem, musím zkrátka jít dál.

Současnou literaturu se snažím sledovat alespoň soukromě, mám ráda Kateřinu Tučkovou, Petru Soukupovou, Petru Dvořákovou nebo Petra Stančíka. A taky ji čtu opravdu pro zábavu, abych pořád neležela jen v devatenáctém století.

Co zahraniční literatura?

Zkusila jsem udělat sérii adventních videí s Pýchou a předsudkem od Jane Austen, ale obecně se chci držet spíš české literatury. Výjimečně něco takového asi zopakuji, nechci ale úplně změnit směr. Ani interpretace děl mě neláká, narušilo by to formát, který jsem si vybrala. Tím by se přesně měla zabývat literární věda, i když to je ode mne možná trochu alibistické.

A co tedy plánujete dál?

Dokončila jsem knihu Národní opruzení, která tematicky navazuje na už vydanou Literární hysterii, ale zaujala jsem trochu jiný přístup. V Národním opruzení využívám reálné postavy české literatury a historické události, jako je stoletá voda v roce 1845, kritika Posledního Čecha či pohřeb Josefa Jungmanna, ale samotné příběhy jsou už smyšlené. Na obálce asi bude muset být velký červený nápis „Neučte se podle toho literaturu!“, aby byl klid… Zatímco ve videích nikdy nelžu, tady už si opravdu vymýšlím. Chtěla jsem, aby ty příběhy byly ostřejší a pikantnější než skutečnost, trochu bulvární, ale zároveň aby všechno mělo reálný základ. Milostný vztah mezi Havlíčkem a Němcovou hodně lidí urazí, to se dá čekat. Každopádně, pokud má někdo potřebu hodnotit mou knihu jako „odpad“, má podle mě problém hlavně sám se sebou.