Její dým se vznáší navěky

Lidstvo je obtížný hmyz. Lidstvo je shluk mimozemského spermatu. Ženy jsou vačice. Lidské bytosti se mohou stát individualizovanou reklamou. Tak vypadají pointy některých povídek amerického sci­-fi spisovatele Jamese Tiptreeho, Jr. Za literární identitou jednoho z prominentních žánrových tvůrců sedmdesátých let se ovšem skrývala držitelka doktorátu z experimentální psychologie a výtvarnice Alice Sheldonová. K významu jejího pseudonymu je ale třeba přistupovat opatrně – tím spíš, že řada textů se velmi konfrontačně zabývá genderem. Rozhodně je dobré být opatrnější než nakladatelství Argo, které výbor povídek Her Smoke Rose Up ­Forever (Její dým se vznášel navěky) opatřilo českým názvem Žena, kterou muži neviděli.

Bezzubý svět

Ohledně identity Tiptreeho/Sheldonové se často cituje výrok, v němž uznávaný spisovatel Robert Silverberg tvrdí, že „na Tiptreeho textech je něco neoddiskutovatelně maskulinního“, a že tedy nemůže jít o ženu. Silverberg rozhodně nebyl jediným mužem, kteří v Tiptreem neviděli ženu. To bylo nicméně celkem pochopitelné pochybení v prostředí sedmdesátkové science fiction, které pořád ještě bylo převážně mužské. Ještě podstatnější ale je, že Sheldonová svůj pseudonym nepoužívala proto, aby se skryla za mužskou identitu a oklamala vydavatele a čtenáře (její pohnutky skvěle vysvětluje úvodní text sborníku, napsaný Michaelem Swanwickem). Ostatně některé ze svých nejslavnějších textů, například povídku Zatočit jako se bzučivkou, vydala pod ženským pseudonymem Racoona Sheldonová. Swanwick také připomíná, co je třeba si navzdory českému názvu knihy opakovat i při čtení Tiptreeho povídek. Po odhalení spisovatelovy skutečné identity se ze Sheldonové stal do značné míry symbol toho, jak jsou ženy ve (sci­-fi) literatuře přehlížené. O to ale Sheldonová příliš nestála – následně se nechala slyšet, že „po tomhle ze mě budou nadšené jenom feminist­ky, a to způsobem, který nemá s povídkami nic společného“, a stěžovala si, že nikdo už neřeší její povídky, ale spíš její status v rámci prostředí angloamerické žánrové literatury.

Značná část povídek ve sborníku má gender jako své ústřední téma, většinou se tu ale, v duchu druhé vlny feminismu, hledí na genderové otázky optikou biologického determinismu a paranoidních vizí možných „válek pohlaví“. K nejotevřeněji feministickým a zároveň dodnes nejpůsobivějším patří právě text, který inspiroval český název sbírky – povídka Ženy, které muži nevidí. Jedna z hrdinek tu popisuje současnou pozici žen jako „bezzubý svět“: „Žijeme po jedné po dvou ve škvírách vašeho světostroje. (…) Berte nás jako vačice, Done. Věděl jste, že vačice žijí prakticky všude?“ Podobně trpkých pozorování skutečného stavu věcí však v knize nenajdeme mnoho. Tiptree nám spíš předestírá extrémní varianty polarity mužů a žen: vyvražďování žen, ženská civilizace bez mužů, samčí a samičí dynamika u mimozemských živočišných druhů a podobně. Gender je tu chápán více méně binárně a heterosexuál­ně, což odpovídá době, kdy povídky vznikaly.

Láska je plán, plán je smrt

Tiptree patří do takzvané nové vlny angloamerické science fiction, která se nejvýrazněji prosazovala v sedmdesátých letech. Byla to doba, kdy se do fantastiky výrazněji promítala témata související se sexualitou, politikou, násilím či dalšími dosud tabuizovanými oblastmi. Při zpětném pohledu Tiptreeho texty jednoznačně zapadají do této éry, ale patří k nejvyzrálejším, které v ní vznikly.

Tiptree si neužívá nově nabyté „svobody“ popisováním bizarních orgií či psychedelických tripů jako jiní novovlnní autoři. Sexualita je v jeho dílech intenzivně přítomná, ale jen zřídka vyznívá eroticky. Sex je tu něco živočišného, co autora zajímá především z biologického hlediska. Tiptreeho imaginace je založená na paranoidních scénářích, v nichž živočišnost získá navrch nad společenskými konvencemi. Co když jsme opravdu jen hmyz, jehož chování může někdo drastickým způsobem změnit pomocí nějakého jedu, a my si toho nejen nevšimneme, ale přizpůsobíme tomu i svůj hodnotový žebříček a celou kosmologii? Co když i naše touha ovládnout kosmický prostor má hluboký instinktivní důvod, založený na tom, jakou „funkci“ nakonec lidstvo ve vesmíru plní? To je tématem povídek Zatočit jako se bzučivkou a Letmý záchvěv bytí. Jinými slovy, co když jsme jako komár, který ve slavné Nietzscheho metafoře sám sobě připadá jako středobod vesmíru, ale z většího odstupu, jehož on sám není schopen, je jen bezvýznamnou a v zásadě bezmocnou součástí nepochopitelné dynamiky přírodních dějů? Tato představa se u Tip­treeho znovu a znovu vrací v různých obměnách. Jeho vize kosmu je důsledně ateistická: veškerý přírodní řád je slepý sám k sobě i ke všem svým součástem (všechna božstva jsou jen falešné orientační body, které nám pomáhají vyrovnat se s turbulencemi naší vlastní existence). A navíc většinou vede k tragickým koncům, jak se vyjevuje v povídkách Vaše tváře, ó mé sestry! Vaše tváře plné světla! a Láska je plán, plán je smrt, které se od sebe jinak dost liší.

Tiptreeho tvorba má zkrátka svůj smysl zejména v tom, jak se v ní střetávají dobové obzory s tématy, jež jsou aktuální dodnes. Lepší než chápat Tiptreeho jako „ženu, kterou muži neviděli“ je vnímat pseudonym Alice Sheldonové jako součást jeho nejednoznačného a provokativního literárního odkazu.

Autor je publicista.