#TwitteratureIsDead

O tom, že se literatura dokáže zabydlet i v no­toricky drsném prostředí twitteru – a to zdaleka nejen v případě nechvalně proslulých hoaxů o úmrtí velkých literátů, z nichž jeden před několika lety vylekal i čtenáře Milana Kundery –, se v první polovině minulé dekády mohli dočíst odběratelé téměř všech významných kulturních magazínů. The New Yorker psal o revolučním potenciálu twitteru pro literární inovaci, vychvalovala jej kanadská spisovatelka Margaret Atwoodová a do nadšených experimentů se zapojila i část českého literárního pole. Co přinesla diskuse z let 2009 až 2015 a překročilo nadšení z twitterové literatury svou expirační dobu?

Párty v Thébách

Pojem twitteratura se zrodil v roce 2009 z ná­padu amerických studentů Alexandera Acimana a Emmetta Rensina převyprávět pětasedmdesát významných děl západního literárního kánonu v krátkých sériích tweetů. Myšlenka nadchla nakladatelství Penguin Books a vznikla kniha Twitterature: The World’s Greatest Books Retold Through Twitter (Twitteratura. Nejvýznamnější knihy světa převyprávěné na twitteru, 2009), která podle textu na přebalu zprostředkovává všechny civilizační výhody znalosti literatury bez obtěžující nutnosti ji číst. Například četbu antické tragédie tak nahrazuje příspěvek uživatele @oedipus: „Párty v Thébách!!! Koho zajímá, že jsem toho starého chlápka zabil, plus tahle ženská jde po mně. Totální MILFka.“ Paradox knihy, která dala název novomediálnímu fenoménu, ale spočívá právě v její zakořeněnosti v klasickém knižním médiu. Tweety byly totiž sestaveny přímo pro tištěnou publikaci a na sociální síti se ve skutečnosti nikdy neobjevily.

Na twitteru se brzy urodila zajímavější zpracování klasických děl. Skupina rabínů v roce 2010 pod hashtagem #TweetTheExodus převyprávěla 2. knihu Mojžíšovu a britská The Royal Shakespeare Company zase o rok později ve tweetech publikovaných účty jednotlivých postav v reálném čase zinscenovala aktualizovanou verzi příběhu Romea a Julie. Jedním z nejambicióznějších projektů literárního twitteru se stalo ztvárnění indického eposu Mahábhárata, který na svém účtu v průběhu pěti let v 2 682 tweetech převyprávěl v Británii působící indický profesor žurnalistiky Chindu Sreedharan. I zde se však potvrzovalo směřování twitteratury k staršímu médiu knihy. Po dokončení Sreedharanova projektu totiž jeho tweety vyšly knižně pod názvem Epic Retold (Převyprávěný epos, 2014) a z novomediální platformy navždy zmizely. Jak před více než padesáti lety komentoval mediální teoretik Marshall McLuhan, „ve jménu ‚pokroku‘ se oficiální kultura snaží donutit nová média dělat práci těch starých“.

Hledání divoké formální invence

Vedle interpretací slavných knih se na twitteru rychle objevili také tvůrci, kteří začali soutěžit o různá prvenství. Zvláště provokativně se výzva vměstnat literární výpověď do 140 znaků jevila v kontextu literárních experimentů s prozaickými tvary. Velmi krátká próza (flash fiction) byla nakonec v literární tradici přítomna vždy a (zřejmě nepodložená) legenda praví, že jedním z velkých literárních vítězství Ernesta Hemingwaye byl text „Na prodej: dětské boty, nikdy nenošené“, který měl sestavit na základě sázky o to, zda dokáže napsat román o šesti slovech.

Velká část prvních twitterových románů (twovel) vzešla z klávesnice dříve nepublikujících autorů. Jedním z nich byl i Nicholas Belardes, který svůj román Small places (Malá místa) o třiceti tisících slovech publikoval na twitteru mezi lety 2008 a 2010. Údajně bez jakékoli externí mediální kampaně se román stal virálním, uživatel @smallplaces se krátce objevil v první stovce žebříčku nejsledovanějších twitterových účtů a jeho popularitu reflektovala světová média i akademický výzkum. Twitter začal brzy přitahovat pozornost i etablovaných autorů. Velkému zájmu se těšila třeba povídka Black Box (Černá skříňka) laureátky Pulitzerovy ceny Jennifer Eganové, kterou v roce 2012 v sérii pěti stovek tweetů publikoval účet magazínu The New Yorker.

Výše zmíněné pokusy však zůstávaly formálně konzervativní. Autoři a autorky texty většinou tvořili předem, mimo twitter, a specifičnosti nového média využívali jen v rámci práce se čtenářským očekáváním, popřípadě se projevila ve formální vybroušenosti jednotlivých vět, kterou si omezený počet znaků vyžadoval. Autor článku s názvem The Great American Twitter Novel (Velký americký twitterový román), který vyšel roku 2014 právě na stránkách New Yorkeru, marně vyhlíží text, jenž by konečně dokázal využít potenciálu sociální sítě k „divoké formální invenci“. Ta by měla spočívat v uplatnění možností specifického digitálního prostředí, byla by sestavena nejen z textů, ale také z hypertextových odkazů, GIFů a obrázků a postavy by v ní mohly být konstruovány na základě samostatných twitterových účtů, které by vstupovaly do vzájemné interakce.

Twitteropsaní

Zatímco velký twitterový román, který by naplnil radikální představu vizionářů, pravděpodobně nikdy nevznikl (a zdá se, že jej již nikdo ani nevyhlíží), kolaborativní a interaktivní potenciál twitteratury se manifestoval v několika zajímavých počinech. Zdálo se totiž, že největším přínosem twitteru pro literaturu bude její demokratizace, která by dokázala nabourat zažité představy o autorství. Walter Benjamin už během třicátých let vypozoroval v návaznosti na vznik reprodukovatelných médií (tisku, fotografie a především filmu) kulturní proměnu, při níž „rozlišení autora a publika ztrácí svou obecně platnou povahu“ a „čtenář získává přístup k autorství“. Sociální sítě jako twitter se alespoň na první pohled zdají být právě takovýmto nástrojem k odstranění posledních „dveřníků“, kteří by chtěli kontrolovat, kdo se dostane ke slovu.

Na otevřeném kolaborativním základě vznikla například pohádková povídka Heart, Keys, and Puppetry (Srdce, klíče a loutkářství), kterou svým tweetem na popud BBC „vykopnul“ autor fantasy knih Neil Gaiman a již pomocí sdíleného hashtagu dokončila více než stovka uživatelů twitteru. BBC potom povídku vydala v podobě audioknihy. V českém kontextu podobný projekt inicioval Zdeněk Král, který v roce 2012 zrealizoval projekt Twitteropsaní s Jaroslavem Rudišem. Spisovatel na twitteru publikoval úvodní epizodu a ostatní uživatelé k ní postupně doplňovali pokračování označená hashtagem #připiš. Výsledek byl nakonec publikován na Králově webu Příběhy na 50 slov.

Zatímco podobné komunitní experimenty mohou přinášet pocit hravé pospolitosti stovkám uživatelů, největší význam twitteratury zůstává v duchu McLuhanovy kritiky navázán na tradiční médium tištěné knihy. Když v roce 2012 autor bestselleru Atlas mraků (2004, česky 2006) David Mitchell na twitteru publikoval svou povídku The Right Sort (Správné řazení, 2014), přiznal rovnou, že podnět k jejímu napsání přišel od jeho nakladatele, který se snažil vygenerovat větší očekávání Mitchellova nadcházejícího románu Hodiny z kostí (2014, česky 2017). Trochu méně vypočítavosti a více čtenářské autonomie lze hledat v úspěšné mediální kampani z roku 2017, v jejímž rámci magazín The New Yorker v sérii tweetů doplněných o fotografie publikoval povídku Cat Person (Milovník koček) začínající autorky Kristen Roupenianové. Text o trapné sexuál­ní epizodě mezi vysokoškolskou studentkou a o patnáct let starším mužem se trefil do sdílené generační zkušenosti současné hook­-up kultury a u uživatelů sítě rezonoval natolik, že příspěvky retweetoval i prezident Obama. Roupenianová se v roce 2019 dočkala úspěšného knižního debutu Ty víš, že to chceš (česky 2019).

Problematická emancipace

Zhruba od roku 2015 už žádná z významných literárních rubrik inovační potenciál twitteru nevyhlíží. Festivaly twitterové fikce, které dříve lákaly na slavná literární jména (Margaret Atwoodová nebo fiktivní autor populárních knih pro děti a mládež Lemony Snicket), zanikly ve stejném období. Dodnes však především na akademické půdě dochází k debatě o emancipačním významu twitteru, především pro autory globální periferie a jiných marginálně zastoupených skupin. Například hashtag #NativeTwitter poskytl prostor k literárnímu vyjádření některým autorům z řad původních obyvatel amerického kontinentu.

Přesto by nebylo dobré zapomenout, že ani twitter není ideologicky transparentním ­médiem a z jeho povahy vyvstávají ­některé problematické otázky. S kampaní Mzdy za facebook (Wages for Facebook), která se v roce 2014 pokusila identifikovat aktivitu uživatelů sociálních sítí jako neplacenou práci, z níž těží nadnárodní společnosti, se musíme ptát, pro koho vytvářením obsahu na sociál­ní sítě vlastně pracujeme. Je právě sociální síť v soukromém vlastnictví médiem, kde lze pátrat po literárních hlasech promlouvajících z pozice subalternity? Na twitteru může pod podmínkou dodržení pravidel publikovat každý, ale komu se nakonec dostane sluchu?

Autorka studuje komparatistiku.