Pět dolarů měsíčně

Nevím, kolik času musí uplynout, než se podaří pochopit a zhodnotit všechno, co nás za dlouhé měsíce plnohodnotné války Ruska proti Ukrajině prorostlo svými ostrými kořeny. Na vytvoření kulturního artefaktu, který by se měl zrodit ze zkušenosti velké války, není ani pomyšlení. Prioritou jsou teď generátory, nafta, sekery, prostředky na čištění zbraní a teplé vložky do vojenských bot. Jakýpak kulturní artefakt? Jaké umění? O čem mluvit a psát, jaká slova volit, aby výstižně odrážela realitu, v čem hledat nový smysl, jaké syžety vymýšlet? Nic z toho, hlavní je přežít. Smysl budeme hledat potom. Potom začneme psát. I filmy natočíme. Nebudeme šetřit sofistikovanou a nebanální obrazností. Všechno bude. Jednou.

Umění vzniklé za války vychází z dané situa­ce, je expresivní, jedná se o okamžitou fyziologickou reakci na podněty. Často jde o umění plakátové, aktuální, které však na své naléhavosti rychle ztrácí. To, o čem jsme mluvili včera, je dnes zapomenuto, nové podněty vyvolaly nové reakce, na povrch se vynořil pomíjivý kulturní artefakt. Na jedno použití – a hned je pryč. Spolu s přívalem informací proletěl komínem jako dým a zanechal na stěnách lehounký poprašek sazí. Samozřejmě tomu bývá i jinak: některému z básníků, dokumentaristů či umělců se čas od času podaří spolu s krví vychrchlat i takové sraženiny koncentrované bolesti, takové otisky současnosti, z nichž se stanou působivá díla naší chimérické, temné, a zároveň v mnohém i světlé doby. Někteří dokážou hojit rány humorem či něhou, jiní vskutku talentovaně navlékají ta správná slova a nezapomenutelné obrazy na nit, jíž se držíme, abychom se mohli vléct kupředu. Pro mě to ale neplatí. Moje nit se zachytila kdesi za jedním z těch záhybů křivolakého labyrintu.

Debutová válka

Kdysi to ovšem bývalo jinak. Moje „debutová válka“ – odsloužil jsem si téměř půldruhého roku v řadách Ozbrojených sil Ukrajiny v letech 2015 a 2016 – mi dala kromě mnoha rozličných zkušeností i jednu velmi specifickou. Za deset měsíců, které jsem strávil poblíž fronty, fakticky na jednom jediném kousku země o rozloze přibližně 10 × 400 metrů, jsem dokázal obvyklé chápání plynutí času převést do nové formy: požitek pramenil z toho, že čas neexistoval, zdálo se, jako by můj život byl nekonečný, stejně jako byl nekonečný můj pobyt v tom prořídlém remízku nedaleko Popasné. Čas jsem nebral v potaz, vlastně jsem jím pohrdal, jeho přítomnost jsem ve svém životě nevnímal. Proto jsem ve chvílích přestávek mezi plněním vojenských povinností pociťoval jeho nezměrnost a dovoloval jsem si dívat se klidně i na pět filmů za den, celé hodiny jsem poslouchal hudbu a byl jsem schopen napsat deset až dvacet tisíc znaků umělecké prózy. Tehdejší zkušenost v armádě mi umožnila hodně psát, stavěl jsem kolem románu lešení, budoval jsem text patro za patrem. Psal jsem lehce a hojně, jako bych se celý další život – po válce, po demobilizaci, po smrti – nechystal psát vůbec. Psal jsem o běžných každodenních dramatech, vzdálených válce a všemu tragickému. Nejméně ze všeho se mi chtělo psát o válce. Přesněji řečeno, nechtělo se mi o ní psát vůbec. Tehdy jsem se zapřísahal, že pokud vyváznu z této bezedné časové studny, z této jámy, která mě na tak dlouhou dobu pohltila, už se nikdy do armády nevrátím a oddám se výhradně psaní.

Slovo jsem však nedodržel, neboť letos jsem opět vzal do rukou zbraně. Dalo by se zamýšlet nad tím, proč se tak stalo a proč jsem se já, jako téměř milion jiných ukrajinských občanů, takto rozhodl. Teď jde ale o něco jiného. Tentokrát se mnohé změnilo, zvlášť ve mně. Nemám pocit, že bych měl kromě plnění bezprostředních povinností velitele družstva sílu či možnost žít ještě nějakým jiným životem ve vnitřní emigraci. Zdálo by se, že armádní rutina poskytuje řadu možností, jak si zorganizovat volný čas, hodiny čekání jsou totiž o mnoho delší než chvíle, kdy se plní bojové či jiné úkoly. Jenže já kromě role vojáka nic jiného nezvládám a ani nechci, všechno dělám po kouscích a na žádnou činnost se nedokážu pořádně soustředit. O čem psát? Jaký smysl v tom všem hledat, jaká slova volit, jaké náměty vymýšlet? Skutečnost prostupuje vším, je bohatá na události, nenechává prostor pro iluze, namísto toho člověka nutí víc mlčet a myslet. Přemýšlet o tom, co bude dál, přemýšlet, dokud je čas, přemýšlet, dokud je možnost. Hlavní souputnicí se mi stala ani ne tak válka, která prochází mým životem jako temné pozadí, ale moje staronová role mlčenlivého samotáře a poustevníka. Je příznačné, že kromě nemožnosti psát či vykonat jakýkoli tvůrčí počin, jsem náhle ztratil i schopnost ho konzumovat. Za všechny ty měsíce plnohodnotné války jsem nepřečetl jedinou knihu, neprojevil jsem zájem o jedinou kulturní událost, nedokoukal jsem žádný film, ale přeorientoval jsem se místo toho téměř výhradně na sjíždění krátkých videí na TikToku a na hraní jednoduchých her v telefonu, kde člověk zapojuje jen reflexní funkce a primitivní reakce.

Od Chopina po Billie Eilish

A vtom se objevila hudba. Co může být banálnějšího než hudba jakožto nástroj autoterapie a zdroj požitku pro duši, která je na troud vyprahlá? Hudbu poslouchá bez ohledu na okolnosti celý svět. Válka, epidemie, inaugurace prezidenta či pohřeb monarchy, katastrofa národního rozměru či psychologické trauma z nešťastné lásky, svatba vzdáleného příbuzného či neutrální kulisa při dlouhé cestě k pobřeží Jadranu. Hudbu poslouchali v zákopech první světové války, na palubě Titaniku, ve vyšetřovacích místnostech věznic NKVD, v těsných čtvrtích Varšavského ghet­ta, v bunkrech druhé světové války, v deštných pralesích jižního Vietnamu, na mítincích u Lincolnova památníku, ve zničeném Sarajevu, v době oranžové revoluce či za revoluce důstojnosti. Hudba byla odvěkým souputníkem dějin, průvodcem v široširém světě, doprovázela různé emoční stavy jak celého národa, tak i jednotlivce.

Hudba se mi dokonce stala čímsi jako mithrilovou nití, silnou a magickou, která mě pojí s minulostí, tedy s mou existencí před velkou válkou, s tichem a klidem zimních večerů a letních prosluněných rán, kdy člověk přemýšlel ne o tom, jak zůstat naživu, ale o životě jako takovém, ne o další tragédii generace s charakteristickými archetypálními traumaty, jež Rusko s maniakální pravidelností způsobuje mé zemi, ale o nějakém typicky evropském smutku, který se točí kolem trápení jednotlivce, tvůrčích muk a hledání smyslu ve věcech postrádajících smysl. Bylo to blažené období, uplývající za doprovodu hudby z mé sbírky nahrávek. Stovky alb a výběrů počínaje Chopinem a Milesem Davisem až po Beatles, Toma Waitse a Run DMC. Od Édith Piaf a My­­lène Farmer až po Blondie, Morchee­bu a Billie Eilish. Moje hudba byla různorodá jako výloha obchodu s komiksy a repertoár na večer jsem si vybíral podle nálady nebo podle toho, jakou náladu jsem si ve své tiché a fádní existenci chtěl navodit.

Smíření se streamingem

Válka všechno změnila. Dlouhou dobu jsem nemohl hudbu poslouchat vůbec, zdálo se mi, že je to něco jako svatokrádež, nutil jsem sám sebe být chladný a bezcitný, soustředit se na válku a nebezpečí, na zvířecí strach a tupou bolest. S hudbou jsem se nořil do normálních stavů, které se nehodily k pocitu nevyhnutelnosti, šoku a hluboké strnulosti. To vše si žádalo ticho. Jak vnější, tak i vnitřní. Navíc jsem si prostě a jednoduše nemohl zvyknout na to, že nemám možnost poslouchat hudbu na fyzických nosičích. Ničil mě nezvyklý elektronický formát. Po přirozeném zvuku, který se linul z pásky, se digitální formát zdál příliš pronikavý a ostrý jako mrazivý závan. Člověk si ale zvykne na všechno, zvlášť když nemá na výběr. A já na výběr neměl, proto jsem se smířil s hudbou z telefonu, i s tou streamovanou. A co víc, v určitou chvíli jsem si uvědomil, že AirPods a Spotify mi nahradily nejen analogový poslech, na který jsem byl zvyklý, ale i komunikaci, přátele, a dokonce všechno to umění, které mě obklopovalo před válkou. Literatura, malířství i film zmizely jako nemístné, rudimentární, a dokonce znepokojivé prvky minulého života. Hudba kupodivu zůstala. Stala se mou součástí, mou inspirací a stimulem, abych prožil ještě jeden den, mým kompasem v topografii nové hořké reality.

Na jednom z pravidelných on­-line sezení se má terapeutka zeptala, zda poslouchám hudbu, a pokud ano, tak jakou. „Hudbu dětství a mládí,“ odpověděl jsem. „A jaká je to hudba?“ přeptala se. „Popište ji.“ „Je to dobrá hudba,“ řekl jsem. „Hudba, při které člověk ožívá.“

Hudba, při které člověk ožívá. Když je temno, když se cítí strašně a osaměle, když drží hlídku u postavení protivzdušné obrany nebo jede temným lesem do sousední vesnice, když sedí v úkrytu na kraji lesa, kde profukují chladné severní větry, a pořád dokola přikládá dřevo do kamen, když nemá žádné pocity, protože je všechny utopil v černém blátě kdesi uvnitř sebe už na začátku války, když se chvílemi cítí, jako by byl mrtvý, tehdy se objevuje hudba, díky níž ožívá. Hudba, kterou si pamatuje jako zcela konkrétní fyzický předmět. Kazeta, kterou držel v rukou ve svých řekněme deseti či dvanácti letech, plastová krabička, barevná ilustrace na papírovém přebalu. Crash! Boom! Bang! od Roxette, Jazz od Queenů, Violator od Depeche Mode, dvojité album The Wall od Pink Floyd nebo potrhlý Dr. Alban na přebalu Look Who’s Talking Now. A ještě Brothers in Arms od Dire Straits, Zebra od Yello či Hunky Dory od Davida Bowieho. Všechno se to ve mně najednou zpřítomňuje jako světlé stíny provinčního dětství, stojím vedle stříbrného přehrávače Radiotechnika а prohrabuji se otcovými nahrávkami, dlouho vybírám hudbu, která se mi bude hodit k náladě, potom ležím uprostřed pokoje na šedivém koberci se stopami po plastelíně, prozpěvuji si a po svém vyslovuji neznámá anglická slova. Tehdy nebyla ani válka, ani temné lesy, ani minulost, o které člověk pořád přemýšlí, ani budoucnost, o níž se mu přemýšlet nechce. Bylo tady a teď, živá muzika, byl jsem živý a živí byli všichni, koho jsem měl rád svým pubertálním srdcem…

Neuskutečněná přání

No dobře, hudba je hudba. A co literatura?

Asi tak jednou za dva týdny psycholožka našeho praporu pořádá pro naši rotu skupinová sezení. Nedávno jsme se učili psychologické postupy proti vyhoření. Z celé roty přišlo na tato cvičení asi dvacet vojáků. Převážně se jednalo o ty, které se podařilo odchytit a posadit za stůl. Rozložili jsme se v hale jedné opuštěné vily na severu země, která nyní slouží potřebám ukrajinské armády. Psycholožka, žena přibližně mého věku, plná falešného entuziasmu asi jako konferenciér v lázeňském hotelu, rozdávala úkoly. Při jednom z nich jsme měli říct větu „Nikdy jsem nebyl…“ a pak uvést profesi nebo činnost, která se nám velmi líbí, ale nikdy jsme se jí nevěnovali. Takže my – střelci, kulometčíci a granátometčíci – máme za úkol promítnout si v mysli svá neuskutečněná přání, zaměřit se na ně a poté věnovat určitý čas pokusu o jejich uskutečnění.

Z dvaceti lidí dva nikdy nebyli tanečníky, tři nikdy nebyli zpěváky, dva nebyli umělci, jeden nebyl pianistou. Téměř polovinu z dotázaných lidí nic nepojilo s kulturním prostorem (výjimkou jsem byl jen já), a přesto měli určitou úctu k tvůrčím profesím. Manažeři, právníci, automechanici, řidiči, úředníci, z nichž armáda v době války setřela veškerou individualitu, náhle otevřeli průchod svým skutečným přáním. Ale žádný z nich, a tím jsem si jist, nic neudělal a nikdy neudělá pro to, aby se k realizaci této své touhy přiblížil. Jestli je to dobře nebo špatně, že se tito lidé nikdy nestanou tanečníky, zpěváky nebo spisovateli, to nevím. I když si myslím, že po válce se najdou tací, kteří poprvé prověří své schopnosti v různých druzích umění, v devadesáti procentech případů to bude mít terapeutickou, ne kulturní funkci. A za dva, za pět či za deset let budou na ukrajinské kulturní scéně plus minus ti samí aktéři jako předtím. Pokud přežijí, samozřejmě. Oni, tedy my, budou posílat do světa staré, byť nově přehodnocené významy, jimiž bude prosakovat chimérická obraznost inspirovaná válkou a typické syžety, jen v novém, krvavě temném přebalu. Všechny je, tedy nás, budou ještě nějaké to desetiletí zvát na mezinárodní festivaly, konference a kulturní akce, budou se zaobírat našimi traumaty, jako v kunstkameře si prohlížet naše hluboké jizvy, budou dávat peníze na film, divadlo a literaturu, budou se nás snažit usmířit s nepřítelem a znovu a znovu promlouvat o léčivých účincích kultury.

Nikdy jsem nebyl spisovatelem

Co se mě týče, na zmíněném sezení jsem řekl, že spisovatelem jsem nikdy nebyl, čímž jsem mezi ostatními vyvolal údiv. Už sám pro sebe jsem dodal, že jsem nikdy nebyl takovým spisovatelem, který by nemusel kombinovat svou literární činnost s jinými profesemi. Vojáci běhají se samopaly, kdežto spisovatelé sedí v útulných kabinetech v kožených křeslech a píší. Nebo na ostrovech u sklenky rumu vzpomínají na své pařížské mládí. Ne, já nechci být vojákem. Nenávidím zbraně, nenávidím vojenskou romantiku, armádní systém, válku. A v téhle příliš hlučné samotě se necítím ve své kůži a je mi dokonce zle. Chci usadit svůj zadek do koženého křesla a na jazyku pocítit sladce štiplavou chuť rumu. Co na tom, že moje mládí minulo na hlavních ulicích Kyjeva počátkem nového tisíciletí, a ne v Paříži dvacátých let minulého století. Na druhou stranu – měl bych vůbec o čem psát, kdybych v životě neměl všechny ty jiné činnosti, které mě po celou dobu od literatury odváděly?

Už dávno jsem se rozhodl, že pokud se mi náhodou poštěstí vrátit se k někdejšímu životu, pokud si náhodou vzpomenu, jak se skládají slova do vět a věty do velkých románů, těžko o této válce něco napíšu. Žádný umělecký text. Namísto toho budu psát o lásce. O hudbě. Protože láska, ať už nyní přebývá v jakékoli anabióze, je to jediné, co nás hříšné drží v této realitě. A hudba je to jediné, co tuto realitu činí snesitelnou. Jsem si jistý, že se najde někdo, kdo bude o válce psát. Velmi brzy se objeví stovky různých těžkopádných hrdinských románů a typických deníků plných nudného patosu, stejně jako opravdu silných dokumentů doby a hlubokých textů. Přinejmenším chci věřit v to, že se v naší literatuře objeví talentovaná díla věnovaná této válce, která se neutopí pod lavinou jednotvárné, nudné afektovanosti. K umění kompromisy nepatří. Výhodami pro ty, kteří těžce vybojovali vítězství, se mají zabývat sociální služby, ne kulturní sféra.

Nevím, kolik času musí uplynout, aby člověk dokázal všechno pochopit, zhodnotit nebo se dobrat nejvyššího možného porozumění tomu, co se s námi děje. Ve skutečnosti je mi to lhostejné. Mám totiž něco, s čím se nehodlám rozloučit, ať se stane cokoli, něco, co mě oživuje. Nekonečný svět hudby, která je vždycky se mnou, a to za pouhých pět dolarů měsíčně.

Autor je spisovatel.

Z ukrajinského originálu Pjať dolariv na misjac, publikovaného na portálu Rozstaje.art, přeložila Tereza Chlaňová.

Text vznikl v rámci projektu Ukrainian authors for Europe. Europe for Ukrainian authors, organizovaného sdružením Rozstaje.art s podporou České asociace ukrajinistů. Projekt je spolufinancován vládami České republiky, Maďarska, Polska a Slovenska prostřednictvím Visegrádských grantů z Mezinárodního visegrádského fondu. Posláním fondu je rozvíjet myšlenky udržitelné regionální spolupráce ve střední Evropě.