V hlavní roli vítající

Kdy jsem letos poprvé pocítila jaro? Ve středu osmého února. Kde to bylo? Šla jsem po sedmé hodině ranní v Praze­-Vršovicích přes Heroldovy sady na tramvajovou zastávku Ruská. Pocity? Radost, očekávání. Které barvy to doprovázely? Určitě tam byla zelená, to dá rozum. Hnědou vyloučit nemůžu. A tuším, že tam byl i příslib růžové… Obdobné odpovědi pravděpodobně dostával Miloslav Sonny Halas, když se svých přátel v roce 1973 vyptával na okolnosti prvního „jarního prožitku“, aby s jejich pomocí nalezl místo a čas příchodu „absolutního jara“. Po padesáti letech se k jeho počinu vrací výstava Vítání jara v brněnské galerii Off/Format, která je vystavěna na konfrontaci českých akcí sedmdesátých a osmdesátých let s uměním jednadvacátého století. „Historickou“ složku kromě Halase tvoří Jan Steklík a Vladimír Havlík, přičemž Havlík spolu s Darinou Alster a Vladimírem Turnerem figuruje i na druhé straně pomyslné dělící linie. Kurátor Ondřej Navrátil na tomto půdorysu hledá odpověď na otázku, jak se během půlstoletí proměnilo naše vnímání příchodu jara.

Naivita uchráněná i ztracená

Na Halasův statistický průzkum a tematizaci světa vědy a velkých čísel, odtrženého od každodenní reality, svým způsobem navazuje Vladimír Turner instalací km/h. V rodinném domě kdesi na kraji obce, s výhledem na pole a les, v bezpečí za skleněnou tabulí a ve společnosti pokojovek běhá Turner na pásu. Absurdní situace funguje jako ironická zkratka, ve které umělec trochu polopatě kritizuje současnou společnost, jež se vymezuje vůči přírodě a je posedlá pokrokem, neustálým zlepšováním (se) a postupem kupředu. Halas v sedmdesátých letech ironický a kritický moment převrátil do pozitivních akcí – vyrazil do ulic, interagoval s kolemjdoucími a konkrétní lidský prožitek v jeho akcích nakonec získal navrch nad abstrahující vědeckou obecností. V Turnerově videu ale vidíme jen metaforický komentář ke zdánlivě nezvratné situa­ci, ve které se nacházíme. Ztratili jsme za posledních padesát let naději? Nebo naivitu?

Vladimír Havlík na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let minulého století osvětloval semínko, zahříval strom a nechal své přátele bloudit v sadu. O tři dekády později skáče do posledního sněhu. Mezitím mu zbělely vlasy a přibyly vrásky; fotografie zachycující jeho novější akci je barevná a velkoformátová a působí méně nostalgicky. Jinak se ale zdá, že se nic zásadního nezměnilo. Havlík nepozbyl bezstarostnosti ani hravosti, jara dál střídají zimy a my se stále těšíme z příslibu prvních teplých dní. Co na tom, že přicházejí dřív, a sněhu, který by měl s jarem roztát, je čím dál méně?

Z vystavených děl je nejméně proniknutelné Vítání Jana Steklíka, akce, která se odehrála v rámci Křižovnické školy čistého humoru bez vtipu. Na promítaném filmu pozorujeme bytovou oslavu, rozeznáváme tváře českého undergroundu a nezávislé umělecké scény, shledáváme, že se dobře baví. Smysl tohoto setkání jako by ale zůstal zavřený za dveřmi pražského bytu – jeho záznam nám jej může zprostředkovat jen s obtížemi. Podává svědectví o události, která nepočítala s publikem, a v tom se možná blíží starým oslavám příchodu jara, nebo alespoň naší představě o nich.

Akce Dariny Alster jsou naopak už od začátku koncipovány pro kameru. V brněnské galerii jsou vystavena tři videa a nahrávka hlasu odměřujícího plynoucí čas. V projekci Jaro Exist!, efektně zpřítomněné na podlaze, jejíž vzor evokuje rozoranou zeminu, se Alster navrací k půdě, aby z ní mohla znovu vyrůst, vykvést a oslavit život. Spolu s dalšími performerkami pak tančí „v klimaticko­-rituálním kontextu probuzení Země“ a v interakci s recitující básnířkou Magdalenou Šipkou přemýšlí o vztazích, vzájemnosti nebo cykličnosti. Její oslavy ve srovnání s těmi křižovnickými obsahují explicitnější kritiku a revoltu a nepřekvapí, že formálně jsou podstatně odvážnější. Zásadní rozdíl ale představuje již zmiňovaná odlišná role jejich dokumentace – zatímco pro „křižovníky“ byl záznam druhotný, Alster s ním od začátku počítá. O to překvapivější je nevyrovnaná kvalita prezentovaných záznamů. V případě Dance on Ruins zarazí především absence kontextu, který by diváctvu pomohl pochopit, co se na nahrávce odehrává.

Nejen o slavnosti a vzájemnostech

Do Brna jsem vyrazila pár dní po vernisáži výstavy, tedy koncem února, a na první ozvěny jara z Heroldových sadů jsem mohla jen vzpomínat. Venku sněžilo, foukal studený vítr a vypadalo to, že na jaro si ještě počkáme. Off/Format mě vlídně přijal a já měla radost, že se této malé nezávislé galerii daří kontinuálně fungovat už přes deset let – tím spíš, že na výstavní prostor a program jsou navázány další sympatické aktivity (ať už se jedná o akci VýTěr, propojující mladé umělce a umělkyně s teoretiky a teoretičkami nastupující generace, či o vydávání knih, které formou komiksu přibližují dějiny nedávného i staršího umění).

Právě představa umění jako něčeho, co kontinuálně prochází měnícími se kontexty a tím se zároveň proměňuje, patří spolu s komunitním rozměrem galerijní činnosti k potenciálně nejzajímavějším aspektům aktuálního výstavního projektu. Je zřejmé, že Vítání jara nechce být ani historickou výstavou se současnými vstupy, ani výstavou současného umění s historickými poznámkami. A protože doprovodné materiály slibují, že v první jarní den dojde ke skutečnému vítání formou performancí a rekonstrukcí starších projektů, mohla být výstava zaměřena především na oslavy či rituály a vypovídat o potřebě tradic a zvláště pak o lidské vzájemnosti. Kdyby ovšem nechtěla být tím vším, a navíc ještě výstavou o antropocénu…

Zavádějící Latour

V kurátorských textech se s velkými jmény a trendy termíny setkáváme často, a ne vždy je úplně zřejmé, jakou roli mají hrát. Odkazy mnohdy kloužou po povrchu a ke zprostředkování, lepšímu pochopení či provázání vystavených děl nijak nepomáhají – naopak mají tendenci nás odvádět mimo výstavu, které by měly sloužit. To je bohužel případ i Navrátilova textu k Vítání jara a jeho opakovaných odkazů k Bruno Latourovi. Příslib myšlení, které by stavělo na naší situovanosti v síti založené na překrývání a přesahování, je v tomto případě planý. Alster s Havlíkem podle Navrátila obracejí „trajektorii ‚zpátky na zem‘“, ale důvody, které ho vedou k přesvědčení, že právě jejich díla tvoří součást atraktoru pozemského a že překračují modernistickou dualitu lokálního a globálního, půdy a světa, zůstávají nevyřčeny. Alster i Havlík se skutečně obracejí k zemi a k přírodě, ale jejich kontakt s ne­-lidskými pozemšťany je omezený a díla nijak neakcentují otázku naší vzájemné závislosti a nevyhnutelného propletení.

Máme­-li číst Vítání jara v latourovském kontextu, shledáme, že na otázku, jak dnes prožíváme příchod jara, odpovídá nejednoznačně. Ukazuje, že se od ne­-lidských pozemšťanů izolujeme a že žijeme možná na zemi, nikoli však se Zemí. Někteří z nás si tak možná příchodu jara skutečně ani nevšimnou, přestože mnozí jsou si této situace vědomi a hledají z ní cestu ven. V galerii to nakonec působí, že se vystavující ani tak neobracejí k pozemskému, jako spíš navracejí k lokálnímu – jejich oslavy se totiž od oslav proběhnuvších před padesáti lety příliš neliší. Odehrávají se v kruhu přátel a v opatrném kontaktu s přírodou jako něčím veskrze vnějším. Na výstavě tak zůstávají v hlavní roli ti, kteří vítají. Okolní prostředí pro ně představuje v lepším případě partnera k víceméně náhodné interakci, v horším kulisu.

Autorka je teoretička umění.