Kresba Vít Svoboda
Hodnotit politika po jeho odchodu do politického důchodu lze různým způsobem. Ten nejobjektivnější je měřit ho vlastními plány a sliby, s nimiž do politiky či na určitý politický post vstupoval. Z tohoto pohledu je případ Miloše Zemana, který z české politiky snad už definitivně zmizel, přímo instruktivní. Málokterý politik neudělal prakticky skoro nic z toho, co sliboval, ale Zemanovi se to podařilo. Jediné co zvládl, bylo vést směšný boj s údajně neschopnými novináři.
Prezident Zeman začínal jako sociální demokrat a eurofederalista, končí jako národní socialista a přívrženec nově budovaného národního státu. Zeman chtěl být také „prezidentem dolních deseti milionů“, ve skutečnosti dolních deset milionů po celou dobu svého prezidentování přehlížel jako pověstné širé lány. Lid mu byl vhodný jen k veřejnému potlesku, který vždy vycházel z nenormální adorace hlavy státu. Zeman, velký nepřítel papalášství, se díky působení svého polokriminálního okolí stal opravdovým papalášem, který vyžadoval úctu ode všech, přestože sám ji nevyjadřoval téměř nikomu. Hrad se opět uzavřel jako tajemné místo moci, které Zemanova kancléřská klaka využívala pro své soukromé párty a chlubení.
V praktické politice Zeman dosahoval svého výhradně tím, že zneužíval svých pravomocí, jak ostatně těsně před svým odchodem přiznal – jako v případě neústavního jmenování Rusnokovy vlády, vykonaného schválně, protože chtěl přetáhnout českou politiku směrem k prezidentskému systému. Málokdy v dějinách by se asi našel někdo, kdo se přiznal k faktickému provádění puče prostřednictvím deliktů proti ústavě a ještě na to byl hrdý. Skutečnost, že za to Zeman zůstane prakticky bez sankce, s jediným trestem historického opovržení a pohrdání, bohužel patří k české politice jeho období. Všichni sice věděli, že prezident porušuje pravidla, nikomu se ale jejich naplňování už nechtělo vymáhat. Co kdyby se za to mstil?
Všechny velké plány, z nichž se rázem stala velkohubá přání, nakonec dopadly katastrofálně. Přátelství s Putinem se ukázalo být prachsprostým využíváním Zemana k účelům kremelské propagandy. Kanál Dunaj–Odra–Labe kvůli strachu premiérů před prezidentskou ješitností zbytečně brzdil rozvoj řady oblastí v republice, ze stejného pseudodůvodu vyhodil stát na různé studie desítky milionů korun. Miliony shořely ve slibovaných stamiliardových investicích čínských komunistů. Jediné, co byl Zeman za deset let skutečně schopen vybudovat a vystavět, byl jeho vlastní bungalov v Lánech, kam se v těchto dnech přestěhoval. Jak symbolické pro prezidenta-mluvku, který toho tolik napovídal o papalášských manýrech, sebestřednosti, případně o neschopnosti druhých.
Každý se v politice změní, zejména na Pražském hradě v pozici hlavy státu, která snadno propadne dojmu, že ne lid, ale ona sama je tím suverénem, o němž se píše v české ústavě. Tím, kdo skutečně vládne. Václav Havel se tak ze socialisty moderního střihu stal konzervativním zastáncem Západu, jejž sice ekologicky a duchovně kritizoval, v praktické politice však vždy podpořil konvenční pravicový proud. Václav Klaus se z citlivého populistického intelektuála propadl do představy světového myslitele, který rezonuje v hlavách nejdůležitějších lidí planety, ačkoli jeho výtvory a projevy byly od počátku jen marnými výkřiky po uznání a později už jen výbuchy dříve potlačované narcistní energie. Havel, Klaus i Zeman do jisté míry vystupovali z daného prezidentského rámce a chtěli vlivu či moci víc, než jim příslušelo. Jedině Zeman ale udělal z ústavy zbytečný papír na sušení bot, zneužívaje přitom fakt, že při jejím schvalování nikdo nepočítal s tím, že prezident může místo dobré vůle využívat své zlovolnosti, a tudíž prezidentská funkce nedostala konkrétnější mantinely.
Deset let s Milošem Zemanem na Pražském hradě bylo možná důležitou zkouškou představivosti o zneužívání moci, kterou dnes už bývalý prezident výrazně posouval. Zeman nyní možná vypadá jako ješitný a hloupý Král Ubu, ve skutečnosti na něj můžeme jednou vzpomínat jako na prakticky neškodného staříka, který trpěl tím, že všechny ostatní považoval za idioty. Klidně totiž může být ještě hůř. Zemanova „Ubu lekce“ nakonec byla velmi dobrým cvičením pro časy, kdy přijde ještě bezohlednější politik s důsledným tahem na branku moci.
Příprava to byla výborná, ale také mimořádně varovná: v tom, jak málo politiků se nakonec pokoušelo Zemanovi vážně oponovat a využít k tomu veškerý potenciál demokratické legislativy a procesů. Jako by nerozuměli tomu, že politika je hlavně boj o moc a její omezení. Strategie „nějak to už s tou ostudou na Hradě přežijeme“ by se příště už společnosti nemusela vyplatit.
Autor je publicista.