Občas se mluví o tom, že čas umění skončil. Kdyby mělo umění spasit svět, jak hlásal vizionář Dostojevskij, musela by se kvůli tomu dnes podat žádost o grant nebo založit nějaká nadace. Jenže diktát racionality, efektivity a výnosnosti se s podstatou a smyslem umění stále více rozchází. Systematizace, dotace, podpory, kontroly, audity, plánování, nedůvěřování, prověřování… Jdeme přitom vpřed, anebo vzad? Prodli jen, okamžiku, jsi tak krásný! Vývoj zasypal popelem poezii jako světlonošku závratné a vznešené krásy, odhodil stranou její vůdčí roli a učinil z ní cosi výstředního a okrajového, co nestojí ani za pohoršení. Je soudobá literatura prožívána se vzrušením a euforií? Vyvolává odpor či averzi? Bojí se jí někdo? Chudák Eliška Krásnohorská kdysi po četbě proskribovaného Zolova románu celou noc oko nezamhouřila. Děje se něco takového ještě? Omdléváme při poslechu básní? Vzletně řečeno, utiší básník vzdouvající se vlny, či rozpoutá bouři?
Dobře, zanechme potřeštěností. Je-li doba nudná, ještě to bývá nejlepší – můžeme dlouho spát a spíž je vždy naplněná. Málokdo pro umění žije, pryč jsou doby artistních orgií a exaltací, romantický duch už nevlaje, kam chce, modernismus už nesrší nádhernými jiskrami, patos ztratil étos a každá dekadence je ochočená. Kulturní kolotoč se však točí, a kdo je šikovný a pilný, uplatní se a třeba si i vydělá. I ubohý fejetonista si může ohřát polévku a otisknout něco moudrého s přídechem svěží obskurnosti. Fungují autorské strategie a společenské objednávky, někdy docela výmluvné – dnešní obliba rodových ság či rodinných historií vypovídá o potřebě tradice, kontinuity příběhu, jistoty a pospolitosti, kterou dynamika současnosti zpochybňuje a rozrušuje.
Z umění se už nerodí nové mýty. Doba vyžaduje umět zacházet s technikou a technologiemi, orientovat se v postupech, zvládat algoritmy a analogie, být operativní a flexibilní. Ale odkudsi se přece jen vynořila potřeba mytologické a poetické mysli, přihnala se s překvapivou silou, uchvacuje lidi jako pták Noh a odnáší je do říše iracionality, na území starověku či něčeho ještě archaičtějšího. Bližní jsou ochotni naslouchat a věřit tak fantastickým fabulacím a divokým spekulacím, až z toho přechází zrak. Zvěsti, fámy, legendy a zkazky pracovaly ještě, než se bytí stalo sítí, ale až teď získaly planetární dosah. Lidé se chtějí s něčím ztotožňovat osobnějším způsobem a americké blockbustery, marvelovky a pohádky všeho druhu už nestačí.
Konspirační teorie a dezinformace jsou formou nové kreativity, možná je to nová lidová slovesnost, připomínající občas výjevy z arzenálu surrealismu a dadaismu. Pohlcení fantasmaty v sobě má i něco fascinujícího – jejich tvorba vyžaduje intenzivní aktivitu, patrně mnohdy zcela nezištnou. Nebude za tím nejspíš jen pošetilost a intelektuální deficit. Práškování covidem, chemtrails a švábi v pečivu představují dnešní verzi otrávených studní a krvavých macesů. Některé archetypy zůstávají stejné, třeba omlazování elit pomocí koupelí v dětské krvi. A představa politiků skrývajících svou pravou tvář monster z vesmíru působí občas (třeba v případě dvou minulých českých prezidentů) jako přesná metafora silně inspirovaná realitou.
Co z toho však vyplývá? Zůstanou nové mýty jen kuriozitou na okraji dějin, nebo ožijí, utrhnou se ze řetězu, rozervou klec racionality a začnou řádit jako slon v říji? Co když část lidstva poklesne do hluboce regresivního stavu? Pokrok je prý nezadržitelný, ovšem víme, že se uskutečňuje po spirále. Jestli umění skončí, vyroste na jeho rozvalinách něco jiného. Může to být i jeho bizarní a nepovedená karikatura. Hlasuji pro variantu zkusit to ještě s uměním.
Autor je literární kritik a historik.