„V posledním krmení pro želvy bylo víc molů než mušek, moli želvám zaskočili v krku a želvy začaly kašlat. Musel jsem je poplácat vzadu po krunýři. A co myslíš, že se stalo? Měly otřes krunýře!“ Italský hřebec se snaží – každý večer vymyslí vtip, aby se jím ráno ve zverimexu pokusil okouzlit svou platonickou lásku… Nedávno jsem po více než dvou desetiletích zhlédla legendárního Rockyho. Během těch let jsem pozapomněla nejen to, že Rocky Balboa opravdu není nejostřejší tužka v penálu, ale hlavně, že pokud zrovna nemlátí do masa nebo neběhá po schodech, v jednom kuse mele. „Vždyť on mluví jako E.! Přesně takhle se chová K.!“ vykřikovala jsem vždy, když mi Balboa připomněl kamarády z tělocvičny. Po letech strávených v komunitě bojových umění mohu zodpovědně konstatovat, že se Sylvesteru Stallonemu podařilo stvořit skutečně věrohodnou postavu. Stereotypní zobrazování akčních hrdinů a borců z ringu coby mlčenlivých hor masa svědčí o tom, že mnozí scenáristé pravděpodobně neviděli představitele takzvaných nižších tříd ani z rychlíku. Stallone, sám pocházející ze sociálně slabší vrstvy, dobře věděl, že lidem ze spodních příček společenského žebříčku možná chybí vzdělání, to ale většinou neznamená, že by trpěli poruchou řečových funkcí. K univerzálním vojákům či příslušníkům komand lze sice obdivně vzhlížet, ztotožnit se s nimi však dokáže málokdo. Zato chlápků, kteří si zoufají v podřadné práci, čelí posměchu nebo jsou ignorováni a nezvládnou sbalit ani divnou holku, jsou plné tělocvičny po celém světě. Rocky jim dává naději, že mají šanci prorazit i ve společnosti, která jimi opovrhuje. Leckdo se možná ušklíbne, že jde jen o x-tou variaci na naivní pohádku zvanou americký sen, dobře ale víme, že mnozí frustrovaní muži se snaží získat zpět ztracenou důstojnost mnohem nebezpečnějšími způsoby. Připomínat si Rockyho je tak v dnešní „rozdělené společnosti“ možná ještě důležitější než v sedmdesátkách.