Historky od Tuzexu

Málokterá součást historie československého pozdního státního socialismu je tak přitažlivá jako košatá problematika spjatá s nelegální výměnou cizí měny. Veksláci se i v obecném povědomí stali metaforou posledního desetiletí komunistické diktatury. Současně – možná podobně jako anekdotický Havlův zelinář, provozní restaurace nebo řezník – představují synonymum pro společenskou skupinu, jíž se ze specifických podmínek izolace a nedostatku dařilo profitovat.

Ostatně, kontinuita mezi drobnými ekonomickými profitéry pozdního státního socia­lismu a elitami následného období takřka bezbřehé liberalizace byla po dlouhou dobu jedním z často probíraných politických témat. Je proto až s podivem, že se vekslácké praktiky dosud setkaly spíše jen s okrajovým zájmem profesionálních historiků a na obsáhlejší syntetickou reflexi si musely počkat až do sklonku loňského roku, kdy Adam Havlík vydal knihu Marky, bony, digitálky s podtitulem Veksláci v socialistickém Československu.

Rozmanitost přístupů

Havlík působí v Ústavu pro studium totalitních režimů – je tedy třeba ocenit i to, že namísto kontroverzí, které se kolem této instituce dlouhodobě rozvíjejí, se ÚSTR tentokrát prezentuje atraktivní knihou. Marky, bony, digitálky poučeně rozkrývají významný ekonomický, společenský a kulturní jev, přičemž se soustředí především na jeho hlavní aktéry, tedy veksláky. V tom ostatně autorovi hraje do karet neutuchající zájem o retro kulturu. Přitažlivost tématu je totiž v jeho práci posílena bohatým obrazovým materiálem, který mimo jiné ilustruje rozmanitost pramenné základny, na níž svůj historický výklad staví. Výsledkem je kombinace různých typů evidence: na jedné straně o vekslácích, na straně druhé nechybí vyprávění samotných veksláků. Tato dvojí optika ilustruje bohatství přístupů, jimiž Havlík své vyprávění konstruuje. Nezdráhá se sáhnout po tradičním historickém výzkumu v archivu, vede pamětnické rozhovory, ale předkládá také obraz veksláků v obecnějším povědomí, který vychází z populární kultury pozdních osmdesátých let, jejichž symboly byly filmy Bony a klid (1987) nebo Kamarád do deště (1988) a v neposlední řadě i postava herce, hudebníka a tanečníka Sagvana Tofiho, ztělesňujícího veksláckou módu a styl téměř krystalicky čistým způsobem.

Havlíkovou velkou výhodou je, že není v da­­né problematice nováček a může vycházet z několika publikovaných studií, které odrážejí jeho už bezmála dekádu trvající badatelský zájem. Ten původně vyšel z jiné oblasti nelegální směny v kontextu státem kontrolované ekonomiky, totiž z hudebních burz, na kterých si nadšenci „vyměňovali“ – ve skutečnosti však zpravidla kupovali – nedostatkové tituly, ať už rockové klasiky nebo desky punkových, metalových a novovlnných skupin, v osmdesátých letech stále populárnějších.

Šusťáky a mercedesy

Veksláci ovšem rozhodně žádnými amatérskými nadšenci nebyli a jejich aktivity měly jednoznačně pragmatickou motivaci, vycházející z kontextu, který maďarský ekonom János Kornai na sklonku sedmdesátých let pojmenoval „ekonomika nedostatku“. Centrálně plánované socialistické ekonomiky totiž v globálním srovnání výrazně pokulhávaly především v produkci a distribuci spotřebního zboží, které už tehdy tvořilo páteř konzumní kultury jako klíčové formy seberealizace širokých vrstev společnosti. Situace v Československu byla v tomto ohledu čítanková. Socialistická federace totiž stále více zaostávala nejen za svými západními sousedy, ale i za zeměmi, jako bylo třeba Maďarsko. Veksláci, řečeno s velkou nadsázkou, by tudíž mohli být chápáni jako filantropové umožňující pokud ne rovnou širokým, pak alespoň širším vrstvám československé populace účastnit se globálních spotřebních trendů. Samozřejmě tak ovšem nečinili nezištně a jejich motivace v žádném případě nebyly idealistické.

Jedním z klíčových prvků vekslácké subkultury byl pestrobarevný hédonismus. Díky šusťákové módě, šperkům z drahých kovů nebo ikonickým západním automobilům veksláci působili v relativně strohém prostředí pozdního státního socialismu opravdu výrazně. Jejich okázalá spotřeba v kontrastu k velmi limitovaným možnostem pozdně socialistické každodennosti provokovala a tohoto motivu si byli někteří z těch, které Havlík vyzpovídal, vědomi. Z pamětnických rozhovorů ale vyplouvají na povrch i další motivy, které jsou (především ve vztahu k výzkumné etice) spíše problematické. Jedním z nich je machismus řady narátorů. Od něj nelze s citem pro věrnost k historickým pramenům samozřejmě zcela odhlédnout, ale zasloužil by si alespoň autorův komentář v doprovodném textu. Druhým, souvisejícím motivem je sebeheroizace, jíž je řada publikovaných vyprávění prodchnuta. Tento rys lze považovat za jednu z konstant orálně historických přístupů a nelze ho autorovi zazlívat. S odstupem času a především před mikrofonem či zápisníkem historika se totiž informantům vlastní aktivity jeví jako významné, ne­-li rovnou klíčové. Úkolem historika by však mělo být alespoň ve výsledné práci vrátit takto profilovaná vyprávění z prométheovských výšin zase pěkně na zem, kam patří.

Plastická představa

Silnou stránkou knihy je naopak vytříbený jazyk, jímž jen místy proniká dobový bezpečnostní žargon a další výrazy, které dnes působí poněkud bizarně. Ať už se jedná o historky bratislavského valutového krále Jozefa Zélika, nebo o dobrodružné líčení výměny peněz na dálnicích, většina kapitol se čte velmi dobře a poskytuje plastickou představu o aktivitách a myšlenkovém světě spjatém s nelegálním obchodem s valutami. Havlík přináší i věrohodnou kontextualizaci fenoménu v prostoru středovýchodní Evropy. Vedle už zmíněného obrazového materiálu je práce prošpikována výpověďmi jednotlivých aktérů, ale také materiály bezpečnostních složek bojujících s fenoménem veksláctví.

Protože Adam Havlík k problematice veksláků už několik prací uveřejnil, nezřídka odkazuje ke svým minulým studiím a na několika místech knihy není zcela jasné, koho vlastně cituje. Jedná se ale o marginálie, které by neměly kazit dojem z publikace jako celku. Ta se – i díky svému výraznému grafickému provedení – může stát nepřehlédnutelným titulem v knihovnách historiků se zájmem o nedávné československé dějiny, ale i širší poučené veřejnosti.

Autor je historik a spoluzakladatel Centra pro studium populární kultury.