Kresba Jakub Hrdlička.
Říkají, že je to poslání. My tomu říkáme nezaplacená práce.
Mluví o nepoužitelnosti v praxi. My mluvíme o kritickém přístupu ke společnosti.
Každé vyhoření je pracovní úraz.
Peníze na mzdu z grantů a mzda na univerzitní „podlaze“ vypovídají o pracovních podmínkách, ale peníze z grantů jsou jen nedůstojným doplňkem pro ty, kteří jsou jinak na „podlaze“.
Více impaktovaných článků? Více peněz! Nic nedokáže důkladněji zničit magii scientometrie.
Odcizení od kolegů a kolegyň, neochota odpovídat na e-maily studujících, úzkost z kariérního řádu: nemoci z povolání vyučujících v humanitních vědách.
Kéž by náš manifest, manifest vyučujících na humanitních fakultách českých univerzit, vypadal nějak takto. Ale situace není revoluční a asi jen málokdo se v akademickém organizování inspiruje feministickými marxistickými skupinami sdruženými kolem manifestu Silvie Federici Mzdy proti domácí práci (1974, slovensky 2013). Pohár trpělivosti však přetekl. Inflace a rychle rostoucí životní náklady pracujících a jejich rodin dovedly vyučující na humanitních fakultách na hranice jejich – tedy našich, neboť jsem sama jednou z nich – možností.
Jak si vysvětlit, že to zaměstnanci humanitních fakult dosud vydrželi? Proč se ozývají až nyní? A nesvědčí jejich kolektivní organizování nakonec o jejich politické neschopnosti? Vždyť jak premiér Petr Fiala, tak ministr školství Vladimír Balaš patří či patřili do jejich řad – Fiala je brněnský profesor politologie, Balaš pražský profesor mezinárodního práva. Někteří z nás si možná postesknou nad tím, že „naši“ se nám odcizili. Množství akademiček a akademiků v politice nicméně vypovídá spíše o tom, za koho se akademici považují – za střední třídu, která je páteří společnosti i státu. Toto ztotožnění se s privilegovanou pozicí (připomínám, že třetina domácností v Česku žije z měsíce na měsíc ve strachu, že bude muset zaplatit nečekaný výdaj) nám ovšem v sebeorganizaci vůbec nepomáhá. Přitom by učitelům a vědeckým pracovníkům v humanitních oborech nic neprospělo více, než kdyby se začali vnímat jako pracující – a nestyděli se za to.
Ochota humanitních vyučujících a akademiků ztotožnit se se svými šéfy je nevídaná. Mnozí z nás mají v záloze odborný názor, nějaký výpočet, který stačí předložit ministerstvu školství nebo akademickému senátu univerzity. Zdá se nám, že fakta jsou jasná a stačí je jen pochopit. Ano, koeficient ekonomické náročnosti studia (KEN), stanovený v porevolučních letech, již nemůže být kritériem pro rozdělování finančních prostředků vysokým školám ani uvnitř nich. Ekonomické podmínky, v nichž stát a vysoké školy fungují, se za posledních třicet let zásadně změnily. KEN potřebuje změnu.
Ale co když ani násobné rozdíly mezi mzdami odborníků na podobných pracovních pozicích, jen na různých fakultách téže univerzity, ve skutečnosti politikům nevadí a považují je za adekvátní? V humanitních, a dokonce ani ve společenských vědách prý neprodukujeme nic hodnotného. Společnosti prý nepřinášíme žádný užitek. Nevzděláváme lékařky, inženýry, vývojářky nových technologií ani objevitele nových léků. Jistého uznání se dostává snad jen vyučujícím a vědeckým pracovníkům, kteří jsou považováni za ty, kdo mohou pomoci reprodukovat stávající společenský řád – „naši“ kulturu, „naše“ dějiny, „naši“ státnost. Stále více vědkyň a učitelů v humanitních oborech však pociťuje, že jsou marginalizováni. Cítí se podobně jako otloukánci, kterými již dlouho jsou genderová studia či antropologie.
Soužití univerzitních vyučujících pod jednou střechou tak připomíná nerovné manželství páru z vyšší střední třídy. Jako celek je tento pár součástí lepší společnosti. Když však nahlédneme za fasádu prezentovanou na veřejnosti, uvidíme manželku, které je blahosklonně dovoleno „bavit se“ dějinami umění a věčnými otázkami filosofie a společnosti (ostatně její muž tyto disciplíny rád pěstuje jako koníček), a manžela, který v „reálném“ světě dělá „opravdovou“ práci a dostává za ni dobře zaplaceno, protože vytváří „skutečné“ hodnoty. Že vztahy založené na benevolentní toleranci existují a nějak fungují, víme ze zkušenosti. Kdysi v nich možná byla láska, teď v nich proti sobě stojí „má dáti“ a „dal“.
Byla bych ráda, kdyby mi někdo řekl, že přeháním, že si vymýšlím. A přesvědčil mě o opaku. Není však čas na dlouhé debaty a dokazování. Důkazem toho, že humanitní vědy mají svou hodnotu, musí být peníze, které humanitním fakultám dají univerzity a ministerstvo. Než se tak stane, ať jsou automatické „out of office“ odpovědi pracujících na humanitních fakultách třeba následujícího znění: „Děkuji za Vaši zprávu. Dnes, 28. března 2023, se účastním Hodiny pravdy, protestní akce vyučujících na humanitních, filosofických a teologických fakultách, pořádané u příležitosti Dne učitelů a učitelek. Požadujeme důstojné podmínky pro univerzitní výuku humanitních a společenských věd.“
Autorka vyučuje feministickou teorii na FHS UK.