Odeon 2022, 80 s.
Tahle žena je manželka, matka, milenka. Má rodinu, podle toho žije, plní úkoly, provádí úkony. Obhajuje svoji každodenní existenci – nevyhnutelně před těmi druhými, sebezáchovně sama před sebou. Vnímá se jako bytost rozkročená mezi tím, kým by ráda byla, a tím, kým skutečně je. Podle převažující biologicko-společenské objednávky se snaží o všechno postarat, vše správně posoudit, vyřešit a prožít. Jenomže má – pochopitelně! – své představy a potřeby, které nemůže realizovat. Přizpůsobuje se, přetvařuje se a spolu s tím, jak roste její sebezapření, roste i její sebeobviňování: „Kdybych nebyla matkou/ všechno tohle by dávalo smysl“. Až potud je osud manželky, matky, milenky, jak je vylíčený ve sbírce Vtáčení Marie Šťastné, poněkud ustýskanou zpovědí nešťastné ženy, která trpí (jak verše vytrvale sugerují) tím, že je ženou. Svoji identitu si střídavě hýčká a odmítá. Přesvědčivěji než konvenční obrazy mateřské úzkosti, citové frustrace nebo vyrovnávání se s nároky na žádoucí vzhled působí nakládání s motivem nedostatečného nádechu. Ženu dusí vztahy, ve kterých žije. Rytmus a plnost dechu odráží její postoj k jednotlivým situacím: „Zkouším si Tě představit/ jako starého muže/ ale vyjde mi to jen na prudký nádech“. Jako vedlejší produkt ženina soustavného sebepozorování se ve sbírce objeví několik postřehů ukazujících, jak moc se před světem musela obrátit do sebe: „Za hlavou/ intenzivní pocit návratu/ občas úder do temene hrozný ne mírou bolesti/ ale nemožností odhadnout kdy přijde“.