Nepravděpodobné spojení?

Jdou vůbec pojmy buddhismus a ekonomie dohromady? Nejsou to absolutně neslučitelné antagonismy? Vždyť jeden fenomén se zabývá pomíjivými materiálními statky, kdežto druhý zkoumá duchovní podstatu člověka. To jsou vcelku legitimní otázky, které člověka napadnou při pohledu na knihu Buddhis­tická ekonomie, kterou sestavil bělorusko­-český spisovatel a básník Max Ščur, jenž se k buddhismu dostal od anarchismu a snaží se mezi oběma titulními oblastmi myšlení hledat styčné plochy. Vcelku se mu to daří.

Ekonomie naruby

Ščur už v minulosti přeložil a sestavil soubor textů s názvem Radikální buddhismus (2019; viz A2 č. 17/2019), v němž se zabýval sociálními aspekty buddhismu, který na Západě bývá vnímán jako ryze esoterní nauka o hledání pravé podstaty bytí. Ščurova kniha podobné stereo­typy radikálně zpochybnila a ukázala buddhismus nikoliv jako od světa odtrženou duchovní praxi, ale jako aktivistické hnutí se sociálním přesahem, jež se angažuje v boji na obranu utlačovaných – obdobně jako anarchisté.

Většina textů aktuální antologie se opírá o průlomové dílo německého ekonoma Ernsta Schumachera Malé je milé aneb Jak by vypadala ekonomie, které by záleželo na lidech (1973, česky 2021). Právě v něm se objevila stať Buddhistická ekonomie. Geneze této koncepce však byla složitější. Schumacher byl původně klasický liberální ekonom, postupně se ovšem seznámil s teoriemi Josefa Schumpetera či Johna M. Keynese a s dílem Karla Polányiho Velká transformace (1944, česky 2006). Zmiňovaní myslitelé nebyli ani zdaleka příznivci radikální volnotržní doktríny laissez faire a chtěli ji zkrotit regulacemi státu. I oni přitom tušili, že lidskému jednání v rámci kapitalismu budou i nadále dominovat chamtivost, egoismus a závist.

Schumacher se pokusil přemýšlet o ekonomice diametrálně jinak, chtěl ji zcela obrátit naruby, tak jako kdysi Marx, který ale uvízl ve vědeckém materialismu a účetnické optice. Schumacherovi nicméně stále scházel důležitý střípek do mozaiky – etický a duchovní rozměr nadřazený racionálním propočtům západních ekonomů, kteří se mezitím stali hlavními vykladači světa. Až na sklonku života při pracovním pobytu v Barmě se Schumacher seznámil s východní tradicí, myšlenkami nenásilí Mahátmy Gándhího a osobně poznal buddhologa Edwarda Conzeho. Následně se pokusil etické premisy Východu sjednotit se západní ekonomikou, která se v globalizovaném světě dotýká v podstatě každého jednotlivce, i kdyby žil na samotě u lesa.

Ve svém díle se Schumacher snažil nastínit koncept udržitelné ekonomiky, která není vedena pouze bezduchou racionalitou „jednání pro vlastní zisk“, příslibem věčného růstu a neutuchající akumulací, ale řídí se primárně udržitelností, ekologickým étosem a snahou o větší rovnost za pomoci komunitní ekonomiky a využití obnovitelných zdrojů. Schumacher v lecčems předběhl svou dobu, když seznal, že zdroje planety jsou omezené a jednou mohou dojít. Nastínil řadu možností nového ekonomického paradigmatu a dodnes bývá hojně citován. O jeho myšlení vypovídá historka z jednání s velkým ropným gigantem, při němž prohlásil, že ropa je v zemi už několik milionů let, a tak nevidí důvod, proč by tam ještě nějaký čas nemohla zůstat.

Jiné modely růstu

Součástí sborníku je i rozhovor s ekonomkou Clair Brown, nazvaný Vytvořme ekonomiku soucitu, v němž jsou nastíněny modely růstu, které se nezakládají na hrubém domácím produktu. Kromě známého bhútánského modelu „hrubého národního štěstí“ (gross national happiness) jde například o „indikátor skutečného pokroku“ (genuine progress indicator) nebo index lepšího života (better life index), podle něhož může být ukazatelem růstu například ekologické uvědomění, dostupnost obnovitelné energie, pocit vzájemné solidarity nebo množství volného času k osobnímu duševnímu rozvoji, které nahrazují primárně ekonomické faktory, jako jsou kupní síla nebo průměrný plat.

Základem fungování udržitelné či buddhistické ekonomiky by podle většiny vybraných textů mělo být progresivní zdanění, ekologická daň, zajištění bezplatného školství a zdravotnictví či sdílené vlastnictví. V pokročilejší fázi pak nepodmíněný příjem pro všechny nebo instituce „minimálního dědictví“, což je jednorázový startovací příspěvek státu na studium či začátek pracovní kariéry. Zmíněné regulativy by pochopitelně stěží uvítaly nadnárodní korporace, které při zavedení ekologické daně raději zvyšují ceny, než aby se začaly chovat ekologičtěji, a volný čas svých zaměstnanců zase ztotožňují spíše s konzumací než s meditací či pobytem v přírodě.

Otázkou zůstává, komu je vlastně publikace Buddhistická ekonomie určena. Přečtou si ji vůbec nějací ekonomové, pro něž je východní myšlení většinově jen archaickou pověrou? A pokud ano, začnou pak ekonomii chápat etičtěji? Nebo je to kniha pro ty, co se odmítají bavit o ekonomice, protože to je pro ně příliš přízemní téma, nehodné jejich duchovního chápání světa? Ideální by samozřejmě bylo, kdyby sborník vyprovokoval k transformaci obě zbytečně elitářské skupiny. Pak by se snad mohlo něco změnit.

Autor je publicista.