Rojnice pročesávající oblast

V tuzemské poezii je čím dál více autorů, kteří těží z interdisciplinarity, z žánrové roztěkanosti. Do světa literatury tak vstupují skrze výtvarné, hudební či performativní filtry. Příkladem je i váš básnický debut Jako bych očima fotografovala stále ty stejné snímky. Kde se mezi umělci bere ta nutkavá potřeba pracovat s textem?

Text je integrální součástí vizuálního umění již od šedesátých let. Já navíc studovala na pražské AVU intermediální obor, který přímo vychází z této tradice. Text je tam nahlížen podobně jako obraz, přičemž je ale patrné, že jedno není možné redukovat na druhé. Textem jsem se zabývala od začátku svého studia a spíš než jeho mechanika mě zajímalo, co dělá, co říká a jak na to reaguje divák. Zkrátka mě fascinoval jako médium. A problém překladu, který vytváří produktivní jiskření mezi obrazem a textem, se mě drží do dnešních dnů.

Ještě k tomu slovíčku „nutkavá“ – řekla bych, že ta potřeba není nutkavá, ale přirozená. O umění se musíte bavit, aby se zpřesňovalo, a s tím přichází i schopnost popisu, který je neustále zakoušen a vylepšován. To je dovednost, kterou spisovatelé a spisovatelky potřebují. Například u ekfráze, literárního popisu uměleckého díla, je těžké rozlišit mezi uměním a psaním.

Netajíte se tím, že do poezie přicházíte z jiného diskursu, než je ten literární. Balvan naší poetické tradice vás tedy moc netíží. Některé vaše texty, hlavně ty z úvodu sbírky, mně nicméně svou sterilní úsporností a chladnou intimitou připomínají tvorbu Kristiny Láníkové…

To mě po pravdě doposud nenapadlo. Obě ale vycházíme z uměleckého prostředí, takže tam možná lze najít paralely. A je pravda, že Kristinina kniha Pomlčka v těle mi dodala odvahu psát i kratší básně. Bylo to od ní tehdy velmi silné autorské gesto. U svých cyklů Hovořit jazykem kůže z pohledu těla a Intimita vnějšku bych se ale odkázala k autorkám a autorům frankofonním, ať jde o Hélène Cixous, ­Maurice Blanchota či Bernarda Noëla.

Co se týče sterilní úspornosti a chladné intimity, věřím, že je to pro mou generaci příznačné. Pamatuji si, že jsem odmítala psát milostnou poezii, protože jsem věděla, že mi na spojení „text“ a „zamilovanost“ něco nesedí. Tuto bariéru jsem dokázala překročit až v cyklu Poslední lovesong z muzikálu náhod, protože ve spojení „já“ a „ty“ je tím, co nás spojuje, právě technologie. Z velké části svou zamilovanost prožíváme zprostředkovaně skrze komunikační nástroje, které držíme v rukou. Zardíváme se na ně. A úspornost by mohla souviset právě s konceptuálním psaním z šedesátých let – když se slovům dá dostatečný prostor, mohou rezonovat o to silněji a víc jako forma.

Kdo vás při psaní knihy inspiroval? Často zmiňujete vliv vysokoškolského pedagoga a básníka Ondřeje Buddeuse, který v kontextu české poezie dost ojediněle pracuje s aktuálními konceptuálními tendencemi. V závěrečných pasážích sbírky zase cítím „imaginaci digitality“ dvojice Luboš Svoboda a Palo Fabuš. I vy ve verších typu „vrním ti v kapse“ nebo „pouštím všechna okna najednou a postupně je zavírám“ mluvíte o digitálních přístrojích, aniž byste je musela popisovat…

Na to, kdo mě při tvorbě knihy nejvíce inspiroval, je těžké odpovědět. Ohledně její podoby to určitě byl umělec a kurátor Vojtěch Novák. Naším cílem bylo zprostředkovat prožitek čtení v rozšířeném poli pomocí obrazového doprovodu, svébytného aspektu knihy, který zdůrazňuje vizuální přístup jakožto jazyk dnešní doby. Ondřej Buddeus dělal knize redakci a texty ze sbírky jsem s ním často konzultovala. Jsem nesmírně vděčná za to, co na AVU dělá. Nejenže zvyšuje kvalitu uměleckých doktorátů, ale rovněž klade velký důraz na samotný proces psaní. Troufám si tvrdit, že by mohl vzdělat novou generaci autorů a autorek z uměleckého prostředí.

S Lubošem Svobodou jsme mezi lety 2020 a 2021 provozovali digitální platformu pro současnou poezii Psí víno. Naše spolupráce a debaty nad básnictvím mě rovněž hluboce ovlivnily. Byl u toho, když jsem „ztužovala hrany“, jak tomu říkáme. A pokud jde o teoretika Pala Fabuše, začalo to trochu dříve, když jsem navštěvovala jeho cyklus přednášek o filosofii médií v Šalounově ateliéru. Otevřeně přiznávám afinitu k oběma zmíněným autorům, protože mají schopnost popisovat to, co mnou hýbe a podněcuje mě k myšlení, konání a imaginaci. Zajímá mě, jak se proměnilo naše prožívání díky digitálním technologiím. Téměř každých pět minut naše vědomí opouští svůj přirozený habitat, na který si zvykalo tisíce let, a ocitá se v prostředí, jež podléhá naprosto odlišným měřítkům. Zkrácením doby mezi podnětem a responzí se vytvořil velmi úzký vztah mezi žitým a myšleným, a to svým způsobem rozšířilo naše vědomí. Žitá zkušenost změnila rozměry a neuvěřitelně se zrychlila. S každou novou informací, otevřeným oknem, zprávou, videem nebo přečteným titulkem zpřístupňujeme nové vrstvy našeho světa – máme pocit, že tady na zemi žijeme už celé věky a s každým opakováním se věci a stavy jeví jako dávno prožité a důvěrně známé. Na to odkazuje název mé debutové sbírky Jako bych očima fotografovala stále ty stejné snímky.

Souhlasíte tedy s výroky Svobody a Fabuše, kteří ve svém eseji Od počítače nelze odejít tvrdí, že poezie se dnes nedá psát bez vědomí digitality? Nejedná se o přebujelou neofilii, jak to pojmenoval básník Milan Děžinský? A pokud je tento fenomén všudypřítomný, proč jsou vůči němu současní básníci tak lhostejní?

To všechno závisí na tom, jakým způsobem daný autor nebo autorka píše, jak vstřebává informace – odkud k němu jazyk přichází. „Medium is the message“, takže kromě toho, že píšeme do počítače nebo na papír, začalo být důležité i to, jak text vypadá, začali jsme s ním pracovat multimediálně. Naše myšlení je fragmentovanější, nacházíme se v době, kdy se postfordismus dostal i do naší mysli. Tam, kde byly dřív finality, je dnes ustavičný proces. A takových malých změn, které v součtu znamenají současnost, jsou kvanta. Moc vlastně nerozumím tomu, proč by se o tom měl někdo vyjadřovat takhle pohrdlivě. Pokud se nemýlím, neofilie je nekritické a zcela pozitivistické hodnocení pokroku, což Svoboda ani Fabuš nedělají, oni popisují stav, do kterého jsme se jako společnost dostali. To, že někdo tvůrčím způsobem zkoumá určitý sociální fenomén, neznamená, že trpí nějakým typem „filie“. Všude, kde se píše ve vztahu k současnosti, se digitalita v nějaké emanaci prostě objeví. Souhlasím s tím, že od počítače už prostě nelze odejít.

Na sbírce mě upoutala především její formální hravost. Vyniká už její grafická podoba, které vládne roztékající se fialová. Když k tomu přidáme básně pojmenované emotikony, poetické poznámky pod čarou nebo vizualizaci simulující chybu při zobrazování fotografií na webových stránkách, připadá mi, jako bych držel sbírku některého ze slovenských básníků „textové generace“, která radikálně odosobnila autorské gesto. Je pro vás důležitější „jak“ než „co“?

Při tvorbě knihy pro mě bylo důležité odpoutat se od představy pouhé ilustrace a vejít přímo do formy. Začít důvěřovat tomu „jak“ natolik, aby mě mohlo při psaní dovést na netušená místa. Díky digitálním technologiím přicházíme na to, že je naše mysl poměrně předvídatelná – narážím například na generované texty Bots of New York, které u nás vyšly v překladu Luboše Svobody v Psím víně. Nechci adorovat texty psané umělou inteligencí – přijde mi ale zajímavé, jakým způsobem mohu jako autorka díky umělé inteligenci nad vznikem textu uvažovat. Než jsem vůbec začala psát poezii, zabývala jsem se žánrem terénních poznámek, které vznikají během výzkumů jako živý zápis toho, co se před námi právě děje. Jde o záznam samotného procesu, tedy toho, co teprve vzniká.

„Z krabice vyndávám další krabici/ z krabice vyndávám další krabici/ z krabice vyndávám další krabici/ najdu krabici,“ píšete v jedné z básní. Ten text odmítá potřebu arteficiálního „poetického obrazu“, což je častý nešvar současné poezie. Nevybízí k lineárnímu, ale naopak k cyklickému čtení. Jak moc je pro vás důležitá dematerializace, nedořečenost nebo předem stanovený koncept?

Koncept, alespoň jak ho vnímám v kontextu umělecké tradice, pro jednotlivé básně důležitý není. Každý cyklus je pokusem vyslovit něco, co ještě nemá konkrétní podobu. Každá báseň je skulinou k tomu, co zatím ještě neexistuje. Když píšu, jsem organizovanou skupinou, rojnicí pročesávající oblast, ve které se někdo ztratil nebo něco ztratilo. Každým textovým segmentem básnického cyklu prohledávám dané území – a až do poslední chvíle nevím, kdo z rojnice bude ten, který zakřičí: „Mám to!“ Nevylučuji ty, kteří uhnuli jinam. Byli totiž tvůrci něčeho mnohem podstatnějšího, než je jeden bod na časové přímce, byly to pohledy, které v každém kameni viděly člověka, v každém trsu trávy kus oblečení. Byli to tvůrci virtuality pohledu, vznikavosti našeho vnímání. Píšu hlavně proto, že mezi „je“ a „není“ bývá neskutečné množství možností, jak by to mohlo být jinak. Psaním odmazávám subjekt od jevů, stavů a objektů, zkouším, co vydrží. Tempo udává neustálá změna akcelerovaná přístupem k obrovskému kvantu informací, které se k nám s otevřením telefonu vracejí jako nějaká mantra. Zároveň je tu ale i přehlcení a z něho plynoucí pocit věčnosti. Zajímá mě zprostředkovatelnost, neustálé kopie kopií a utopený subjekt, který ztrácí běžné lidské vlastnosti a hroutí se do sebe, jako kdyby došlo ke zlomení pomyslných desek časoprostoru.

Klíčovým motivem vaší prvotiny je rovněž intimita v prostoru sociálních sítí. Kurátor Národní galerie Michal Novotný hovoří o takzvané extimitě, tedy intimitě, která je dopředu teatralizovaná a rozmlžená, o intimitě využívané jako akt rezistence vůči různým způsobům útlaku. Vaše básně reflektující neomezený terén internetu nejsou ovšem politické. Cítím z nich naopak touhu po lidském doteku…

A co když řeknu, že mé psaní je politické, protože ukazuje, jak technologie pokřivuje vnímání do nečekaných tvarů koncipovaných tak, aby nás udržely online? Naše pozornost se stává komoditou, něčím, co je obchodovatelné. Když to přeženu, tak se svobodou sdílení a pohybu na internetu přichází zároveň i nová forma otroctví. Měli bychom se o tom více bavit a edukovat se navzájem. Každé veřejné psaní je politické, to, že o něm smýšlíme mimo tuto kategorii, je následek liberalistického diskursu, který se u nás formoval po sametové revoluci jako odpor k ideologiím.

Intimita je v mých textech důležitá a děje se právě zdůrazněním zprostředkovaného kontaktu. Zároveň je neuvěřitelné, jak moc můžeme být intimní jen tím, že se sdílíme. Že nás může číst každý, kdo otevře naše simulakrum na sociálních sítích. To přímo souvisí i s poezií a vůbec jejím vydáváním – je to analogické. Za všemi těmi daty je ale stále něco bytostně lidského. Přesto se tomu pojem extimita blíží. Intimita byla dlouho bagatelizována a odsouvána do soukromého sektoru, který byl vnímán jako něco, co leží na opačné straně než „velká“ témata společnosti. Navrácení intimity do celospolečenského diskursu, kde vystavení se anebo vystavení kontrolovaného ne­-já je rovno vzdoru, je aktem rezistence, a stává se tak nástrojem emancipace.

K debutu jste napsala i „statement“. Kde se bere ta potřeba doříkávat svůj poetický text? Nekolidují trochu takové čtenářské návody s otevřenou interpretací knihy?

Nemyslím si, že v mém případě jde o čtenářský návod. Nevychází oficiálně ani jako součást knihy – jde spíš o experiment. I tento rozhovor přece svým způsobem ovlivňuje její interpretaci. Přesto se s takovým úvodem do knihy dá pracovat tak, že není návodný. Chtěla jsem vyslovit přístup, postoj, který k psaní zaujímám. Ocenila bych, kdyby poezie čtenáři takříkajíc podala i druhou ruku. Poezie má málo čtenářů a čtenářek, takže si kladu otázku, kde se stala chyba. Možná jako žánr potřebuje ještě něco navíc, na rozdíl třeba od prózy. Ráda bych tuhle problematiku prozkoumala. S básníkem Timem Postovitem chceme tuto otázku zodpovědět prostřednictvím připravovaného podcastu o českých básnících a básnířkách. Měl by poskytnout různá pole, ať už historická či současná, která zpřístupní jejich psaní někomu, kdo poezii nikdy nečetl. Půjde nám o to vytvořit pole pro „nacítění“ – ukázat vždy konkrétní fascinaci, puzení zaujmout básnický postoj. Přece jen je psaní o komunikaci, stejně jako jazyk samotný. Nejde o to jen šperkovat klenot, kterému nikdo nerozumí, mělo by jít o skutečný dialog. Jak z problému údajné nesrozumitelnosti poezie tedy vykročit a zároveň zachovat integritu básnického textu?

Možná právě opačnou cestou. Síla poezie přece může spočívat právě v její interpretační nepodbízivosti a percepční pomalosti. Sama jste mluvila o „nacítění“, o fascinaci. Mnozí současní kritici poezie ale jako by dnes nedělali nic jiného: dojmologicky se svezou po náladě textu nebo, v horším případě, po kluzké dráze svých emocí…

Poezie si může všechno tohle zachovat, a přesto se do sebe neuzavírat. Například básnická čtení – taková živá událost jde také proti percepční pomalosti. Proč se nezamyslet například nad její prezentací ve veřejném prostoru a nezměnit její formát? Neříkám, že by se měl nějak rapidně zvýšit počet čtenářů poezie – ten, kdo k ní má blízko, si k ní cestu najde. Ale alespoň by mohlo dojít k její rehabilitaci a obnovení respektu ze strany širší veřejnosti. Mohlo by se ukázat, že poezie není jen staromódní šperk, ale je něčím, co je schopné komentovat současný svět.