Vypůjčit si hlas a oněmět

Po románu Elin Cullhedové Euforie (Eufori, 2021) se na pultech švédských knihkupců jen zaprášilo. Už čtrnáct dní po vydání následoval dotisk. Úspěch knihy lze jistě přičíst poutavému vyprávění, které se opírá o trojici literárních topoi: mateřství, ženské psaní a duševní nemoc. Roli ovšem hraje i biografický námět a jeho specifické zpracování. Cullhedová totiž operuje nejen s detaily ze života Sylvie Plathové, ale i s jejím literárním výrazem, včetně obraznosti a rytmu vět. Co tím sledovala, přitom není zcela zjevné, a tak se srovnání autorských strategií obou spisovatelek vyloženě vnucuje.

Euforie je vystavěna jako trýznivá zpověď slavné literátky, o které se psalo jako o „čarodějnici“ nebo „literární Marylin Monroe“. Na samotném faktu, že se životy slavných spisovatelů či básnířek stávají atraktivní románovou látkou, přitom není nic zvláštního. Měli bychom však mít možnost rozeznat hlas autorky od hlasu slavné postavy. S tím se ovšem pojí očekávání, že „kopie“ – v tomto případě nápodoba stylu Sylvie Plathové – nenapodobí „originál“ zcela, ale pouze kolem něj bude kroužit a odkazovat k němu. V tomto ohledu nicméně četba Euforie připomíná četbu detektivky, která neposkytuje uspokojivé rozuzlení: detektiv se příliš vžil do vraha a ztratil odstup.

Mateřství jako umírání

Autorčiným záměrem ovšem nebylo připodobnit svůj styl hlasu Sylvie Plathové, ale spíše její hlas využít pro artikulaci vlastní životní zkušenosti. „Musela jsem přepsat Sylvii Plathovou,“ řekla švédská autorka v rozhovoru pro youtubový kanál Louisiana Channel. Americká básnířka se prý Cullhedové, čerstvé matce dvou dětí, spisovatelce a manželce úspěšného muže, stala prostředkem k vyjádření napětí mezi mateřstvím a literární tvorbou. Plathová – také matka a spisovatelka a mimo to manželka významného básníka Teda Hughese – podle Cullhedové ve své nejslavnější, posmrtně vydané básnické sbírce Ariel (1965, česky 1984) vystihla onu ambivalenci, již vyjadřuje titulní „euforie“: závrať z temnoty spojenou s rozkoší. V jakém smyslu je však Euforie „přepisem“?

„Mateřství pro mě bylo jako umírání,“ říká Cullhedová. V jistém ohledu je chápe jako práh, po jehož překročení teprve poznává svou novou identitu a stává se sama sobě cizinkou. A právě tento poznatek, jenž skutečně není Plathové vzdálený, vkládá Cullhedová do mysli své hrdince. Románová Sylvia samu sebe vidí jako rozlomený obraz ženy před dětmi a po dětech, jako člověka před pádem a po pádu. Po narození syna Nicholase zahajuje hrdinka románu zápas o sebevědomí a uznání. Čím dál zakletější v roli hospodyňky a manželky a čím dál závislejší v roli spisovatelky a básnířky, pokouší se přesvědčit sebe i své okolí o tom, že všechno dokonale zvládá. Přitom její zpověď svědčí o stále destruktivnějším a extrémnějším myšlení. Domov i vlastní tělo představují „mauzoleum“, jak píše skutečná Plathová v jedné ze svých básní.

Pořád jen já

„Dívka, která chtěla být Bohem“ – těmito slovy Plathová popsala samu sebe pod dojmem četby Friedricha Nietzscheho. A románová Sylvia potvrzuje toto přání každým svým slovem. Jenže po euforii následuje pád. Trýznivá touha po uznání by nepůsobila tak krutě, kdyby ji hrdinka nemusela snášet sama, a tak ironicky, kdyby se do své samoty sama nevrhala. Cullhedová jako by říkala, že v úsilí o zbožštění je člověk sám a zůstává až příliš člověkem. V případě mateřství nabývá tento postřeh na zvláštní palčivosti: matka vždycky zůstane sama, a přitom nikdy nepřestane být matkou.

Nedosažené božství představuje silný motiv, na němž lze mimo jiné ukázat, že velkou část postřehů o mateřství a vnitřním konfliktu přebírá Cullhedová přímo z básní Plathové. V pasážích o posvátnosti vlastního těla („Můj život byl textem… Byla jsem nervy, byla jsem krví, byla jsem srdcem… byla jsem budoucností“) rezonují formulace, které známe třeba z básně Ariel. Významová polyfonie originálních básnických obratů však v románu slábne. Namísto pokorné oddanosti i sebevědomého oslovení ve verši „Můj bože, kdo jsem já“ se v románu rozléhá pouze opakovaná hysterie. Románová Sylvia předvídá svou zkázu – ví, že se všechno, co kdy řekla a napsala, obrátí proti ní, protože „obětovaná všemi“ stojí ve středu veškerého dění: „Moje skutečnost měnila tvar každou minutu…“ Stavy štěstí a zoufalství se střídají se stále otravnější intenzitou. Problém přitom není v malé poutavosti nebo v tom, že by Cullhedová neuměla vytvořit silný obraz, ale ve skutečnosti, že Plathovou neustále cituje, aniž by bylo jasné, co sama chce říct a proč. Efektem toho je zploštění jak Cullhedové, tak Plathové.

Lsti velkých múz

Jak bylo řečeno, autorka se nebojí do románového vyprávění vplétat známé ­motivy z básní Plathové, a to s nepřehlédnutelnou doslovností. Patří k nim i motiv moře, u něhož Cullhedová akcentuje jeho zprofanovaný význam: moře je blízké, ale nebezpečné, zatímco s ohněm se románová postava přímo ztotožňuje. Stejně jako skutečná Sylvia Plathová se i hrdinka připodobňuje k rudé kometě z básně Lady Lazarus, nezávislé a nádherné, ovšem pomalu vyhasínající. Všechny metafory naznačující bezbřehost a nespoutanost přitom Cullhedová funkčně a nenásilně užívá k zachycení různých nuancí šílenství. I když se jí ale daří přetvářet jazyk americké básnířky v proud modernistického vědomí, nakonec se tento postup ukazuje jako slabina díla. V téměř učňovské věrnosti životu a dílu Plathové totiž autorka nedovede uniknout převládající interpretaci původních básnických motivů. Navíc se omezuje na ty nejznámější. Zkrátka, nechává si málo prostoru na to, aby se její dílo mohlo stát osobitým sdělením a zážitkem.

Originalita jistě nemusí být jedinou ani nejvyšší tvůrčí metou, ale pedantská oddanost literární předloze může uškodit. A to se stalo právě v případě Euforie. Autorka sice uvádí vlastní životní zkušenost jako důležitou okolnost vzniku románu, jenže v něm se na ni jaksi zapomíná – dokonce do té míry, že kniha svádí k tomu, aby byla čtena jako biografie Plathové, což vzhledem k expresivitě vyprávění vyvolává mnoho otazníků. Lze se domnívat, že Cullhedová o nich ví a snaží se jim předejít autorskou poznámkou: „Euforie je literární text o Sylvii Plathové, který nemá být považován za biografii (…) Ze Sylvie Plathové se v tomto díle stává fiktivní postava.“ Možná by však kniha získala na přesvědčivosti, kdyby nám naopak záměrně a s nadsázkou lhala. Takto může mít čtenář tendenci autorčin citát prověřovat, což vede k nemalým rozpakům.

Autorka studuje filosofii.