Zavadlost

Jiří Váňa Stigen, básník, prozaik, překladatel a vysokoškolský pedagog žijící v současné době v Norsku, se opět připomněl českým čtenářům. V ostravském nakladatelství Protimluv mu vyšla kniha Jař s podtitulem Metaflóra, která se zdá být – žánrově, stylově i svým názvem – volným pokračováním sbírky lyrických črt Ozim (2019). Autor, o jehož životě lze v online prostoru jen stěží nalézt pár kloudných informací, se v Jaři vrací k nejasně vymezenému žánru poetické prózy. Citlivá práce s jazykem reflektujícím svět rostlinné říše a kontrast niterného prožívání vnímavého hlavního hrdiny s okolním děním patrně potěší ty, kdo rádi sáhnou po textu nevšedních stylistických kvalit. Čtenáři, kteří kromě krásného jazyka touží také po příběhu, však budou nejspíše zklamáni ještě více než u Ozimu a předchozí autorovy vzpomínkové prózy Suřírna (2015) či básnické sbírky Vzpomínkovník (2011).

Epizodky

Epickou složku Jaře rozvíjí bezejmenný vypravěč prostřednictvím střídmě načrtávaných příběhů Semenáře, hlavní postavy, která obývá skromný příbytek ve školní zahradě v blíže nespecifikovaném městě kdesi na severu (díky několika kusým narážkám například na Vikingy pochopíme, že jde o Skandinávii a konkrétněji snad o Norsko). O reálné místopisné zasazení děje však autorovi nejde. Vypravěč před čtenáře totiž staví až mytologický časoprostor. Přes název díla odkazující k jaru se jedna z epizod odehrává o Vánocích a za jedno ze stěžejních dějišť můžeme považovat „Dubový les“ (s velkým D), o němž nakladatel na klopě obálky píše jako o „nejsevernějším dubovém lese Evropy“.

Volně rozvíjený příběh Semenáře, hrdiny, který zažil řadu bolestivých životních osudů, z nichž dva nejdůležitější – ztráta ženy a dítěte – jsou naznačeny formou reminiscencí, se snaží ve čtenáři vyvolat univerzální představu o propojení světa přírody a obecného lidského počínání. Na úrovni jazyka plného metafor či přirovnání k rostlinné říši si Váňa Stigen počíná opravdu jedinečně. Jenže příběh často nedokáže držet krok se stylistickou rovinou textu, a četba tak působí rozporuplným dojmem: dějové epizody, nebo spíše epizodky, se ztrácejí v nadbytku působivých lyrických obrazů, které však samy o sobě neobstojí.

Třicet igelitových tašek

Vypravěč prostřednictvím Semenáře často kritizuje nedostatečnou vnímavost lidí vůči přírodě a uspěchanost každodenní reality vůbec. Již v prvním mikropříběhu, nazvaném Pampeliškové děti, autor představuje typické motivy i postupy: „Pach umělé hmoty, parfémů, novin, žvýkaček, lačných a cigaretových dechů, pach neusedavého a přetopeného prachu začala pozvolna prostupovat vůně podhoubí a zetlelého listí.“ Když Semenář na následující stránce trefně hodnotí dospívajícího chlapce sedícího v autobuse městské dopravy jako „tu nedospláchnutou nasranost“ a přirovnává jej hned k několika květinám (střevičník, bradáček srdčitý, pampeliška), probudí ve čtenáři zvědavost a touhu číst dál, umocněnou jistě i autorovou znalostí flóry. S přibývajícími kapitolkami, z nichž většina je tematicky orámována názvem té či oné květiny, se však úvodní nadšení postupně vytrácí a nezbývá než se ptát, zda máme opravdu co do činění s nesmírně senzitivním hrdinou, jenž hledá únik z reality v rostlinné říši a jejím odraze v jazyce, anebo se za­­pšklým stárnoucím mužem, kterého znalost atlasu rostlin spíše limituje, než aby mu pomohla překonat bolestné uvíznutí na scestí mezi vzpomínkami a přežíváním teď a tady.

Lyrično má v Jaři své výsostné postavení, střet s realitou je však někdy až příliš prvoplánový a poetický jazyk se Semenářovou obžalobou společnosti přestává souznět: „Měl rád moře. Vycházelo mu vstříc. Bylo s ním všude, kam se hnul (…) Přibližovalo se a toužit nechávalo jiné. Hleděl teď do jeho zpěněných vod. Jako utonulý trosečník na něm vystrkoval svůj hřbet plastový odpad. Nedávno se dočetl, že byla vylovena velryba, v jejíchž útrobách se našlo přes třicet igelitových tašek. Bylo to nové znamení Jonášovo?“

Erotické jaro

Někdy se dokonce zdá, že vypravěč záměrně koncipuje příběhy ze Semenářova života tak, aby je mohl napasovat na bohatství rostlinné říše. V takových případech text vzbuzuje smíšené pocity: „Na tváři té ženy se lesklo cosi, co také odráželo vzdálenost. Ne však tu prostorovou. Na mysl mu okamžitě vytanul černohlávek obecný.“ A jindy, jako například v epizodě s názvem Hořčičné semínko, dokonce můžeme nabýt dojmu, že je zde rostlinná symbolika úplně zbytečná. Východiskem se nezdá být ani erotické téma, reprezentované volně rozvíjeným vztahem k neznámé ženě i občasnými veskrze originálními slovními spojeními („navlhnout lesem“ nebo „svědivé lesní ohanbí“). Ačkoliv žena v několika málo případech příjemně naruší jinak jednolitý charakter vyprávění a její přítomnost podněcuje v čtenáři zvědavost, jak vyústí celý příběh, je její význam pokaždé záhy utlumen dalším Semenářovým vzplanutím ke světu květin.

Jař je próza se silnou výpovědní hodnotou, konstruovanou pomocí konfrontace bolestné minulosti hlavní postavy s omezeností dnešního života. Čtenářskému prožitku však brání absence propracovanější dějové linie, kterou snaha o jazykovou originalitu nedokáže suplovat. Kniha, již zdobí ilustrace Heleny Hankeové, tak zřejmě potěší především fanoušky ekopoezie nebo zkrátka ty, kdo mají slabost pro básnivé popisy přírody. Otázkou zůstává, zda může podobně koncipovaná próza nabídnout nějaký přesah.

Autor je polonista.