Navzdory hrozbě celoplanetární katastrofy dál spalujeme fosilní paliva, znečišťujeme vodní zdroje a likvidujeme zbytky přírody. Lidská rasa se chová jako vražedný mechanismus a nezaslouží si soucit ani druhou šanci. Anebo ano? Na tuto otázku se snaží odpovědět adaptace románu Destrukce.
Publicista a spisovatel Stanislav Biler cítil ze stavu přírody i celého světa takové zoufalství, že se z něj musel vypsat v románu s všeříkajícím názvem Destrukce (2021). O tom, že jím publikum zaujal, svědčí cena Magnesia Litera za prózu. Dramatizace příběhu se poté chopil režisér Ondřej Štefaňák, který stejně jako autor nedává divákům ani chvíli oddechu od tísnivosti a bezvýchodnosti vrcholného antropocénu.
Scénu pojal Štefaňák minimalisticky: je zde nizoučký praktikábl posetý šedočernými útržky papíru, za ním visí bílý závěs. Změny místa děje ilustrují fotografie promítané na zadní stěnu prostoru Divadla X10, který svou neútulností a strohostí odhalených betonových zdí dotváří atmosféru zpustošené české vsi. Do té přijíždí vyhořelý pražský učitel v podání Václava Marholda, který touží najít klid, kontakt s přírodou a lidmi a ideálně i smysl svého života, jemuž rozumí čím dál méně. V inscenaci má hned čtyři další alter ega, s jejichž pomocí postupně odhaluje alibismus a faleš místního lidu i zdevastovanost přírody. V knižní předloze toto rozštěpení osobnosti nenajdeme, jde tedy o originální Štefaňákův prvek. Pokud bylo záměrem podpořit tak tempo a intenzitu vyprávění, povedlo se.
Rady do života
Ačkoliv alter ega sledují děj hrdinovýma očima, mají i vlastní osobnostní rysy. Jejich představitelé se navíc čas od času vtělují do dalších postav – do kolegyně ze sborovny, která našla své životní štěstí v pojídání zákusků a astrologii, nebo do ředitele místní továrny, jenž srší energickými projevy a prázdnými úsměvy. Na plynulosti a přehlednosti těchto proměn mají velkou zásluhu dobře zvolení herci, kteří podávají vyrovnané a energické výkony (zvláště Vojtěch Hrabák a Jan Bárta). Všechny venkovské postavy spojuje, že zavírají oči před skutečnými problémy a mistrně stáčejí téma hovoru třeba ke správnému způsobu shrabování listí. Donekonečna opakují fráze o tom, jak být poslušným a hodnotným členem místní komunity, nevyčnívat a hlavně neklást zbytečné otázky – třeba kdo je tajemná sousedka našeho hrdiny, která bydlí v domě s bující zahradou a rozhodně neuklízí listí.
Učitel se snaží navázat vztah zejména se svými svěřenci, místními dětmi. Ty jsou na jevišti přítomny pouze prostřednictvím videoprojekcí zvídavých očí v nadlidské velikosti. I tak ale dokážou hrdinu zdeptat víc než jejich ignorantští rodiče. Jak jim má vysvětlovat fungování světa, kterému sám nerozumí? Jak mluvit o přírodě, když děti znají jen prach, sucho a mrtvé zajíce? Žáci jsou smutným, unaveným hlasem nastupující generace, které předkové předali zbídačenou planetu a spoustu rad do života, jež se při střetu s realitou ukazují jako pokrytecké a bezcenné. Protagonista i diváci tak upadají do stále větší bezradnosti a smutku. Palčivé otázky zůstávají bez skutečných odpovědí, přichází jen nekonečné ujišťování, že „všechno je v pořádku a vše se vyřeší“. Proč se ve zdi školy objevila prasklina a neustále se zvětšuje? Proč na poli nic neroste? Neptejte se, nikdo vám nic neřekne.
Vygradované finále
Zoufalý učitel nakonec najde spolubojovnici v již zmíněné sousedce, která je černou ovcí obce, neboť odmítá dobře míněné rady svého okolí a nechce se spokojit s mlčením a nicneděláním. Společně se svými dětmi tvoří jediný světlý bod v environmentálním a společenském marastu. Její plamenný proslov o násilnickém otci, strýci i celé bohem prokleté vesnici obstará dostatečně vygradované finále. To se odehrává uvnitř domu, který si s pomocí svých alter eg na jevišti chvíli před koncem představení hlavní hrdina postaví. Diváci pak závěr příběhu sledují pouze prostřednictvím klaustrofobické živé videoprojekce z mobilního telefonu, promítané opět na stěnu divadla.
Kromě už zmíněného prvku „rozdělení“ osobnosti vypravěče do více postav předkládá režisér děj v podstatě ve shodě s předlohou. Jsou tu stejně bezradné dialogy, tísnivá atmosféra a úzkoprsé myšlení. Jen tempo je rychlejší, a divák tak obtížněji upadne do letargie. A až herci při reprízách odstraní pár drobných premiérových zaškobrtnutí v dialozích, poteče proud mizérie ještě prudčeji.
Autor je reklamní textař.
Stanislav Biler: Destrukce. Režie a scéna Ondřej Štefaňák, dramaturgie Lenka Havlíková, úprava Ondřej Novotný, hrají Antonie Rašilovová, Lucie Roznětínská, Hynek Chmelař, Jan Bárta, Václav Marhold, Vojtěch Hrabák. Divadlo X10, Praha. Premiéra 24. 2. 2023.