Popis jedné minuty

Je prvního srpna roku 1956, pravé poledne. Můj pohled se zastavil na bledém vavřínu. Mou pozornost připoutala překvapivá jemnost květů, něžný odstín jejich barvy, jejich zářící křehkost, půvab a svěžest větviček, které je nesly.

To vše bylo překvapivé, neboť kolem tohoto keře jsem chodil každý den, a teď poprvé jsem si ho všiml.

Moje zaslepenost mi připadá zvláštní. Vavřín je „do očí bijící“ v obou významech tohoto spojení – není možné jej nevidět: přečnívá zeď lemující cestu k Ermitáži a vrhá na asfalt průsvitný a mihotavý stín. A navíc jde skutečně o tak krásnou podívanou, že nelze odolat pokušení ho chvíli pozorovat a obdivovat.

Ta podívaná není jen krásná, je přímo nádherná. Jsem stále více vtažen, potěšen a okouzlen: pozoruji větve podobající se laním nožkám, jejich stříbřitou kůru posetou sametovými černými zrnky, lomené oblouky vykreslované křížením větvoví a polostín, do něhož se nořily, pupeny (připomínající sukulenty), spíše hnědé než zelené listy, jejichž obrys zpevňovala slonovinová stužka, květy s mléčnými okvětními lístky a nestoudným ochlupeným středem posetým nachovými skvrnkami.

Obdivuji jemnost, s nímž se větvičky připojují ke kmeni a listy ke stvolům. Obdivuji propletence lián a břečťanu, zprohýbanou a pórovitou kůru, vztah mezi štíhlostí a ohybem, silou a jemností, hedvábnost s rozpukem – tisíce obdivuhodných, nečekaných, dojemných i duchovních detailů, jež mi moje neznalost botaniky a jazyková chudoba ne­­umožňuje popsat. Jak jsem ale hloupý, můj Bože, jak jsem hloupý. Je třeba mít opravdu pokřiveného ducha, abychom si vzali drogu a věřili, že zázrak se skrývá v jedu, zatímco tato podstata života se odhaluje každému, kdo otevře oči.

Úchvatné je i světlo. Přizpůsobuje se i těm nejkřehčím lomům, aniž by je rušilo, přimyká se i k těm nejroztodivnějším tvarům, zušlechťuje prostor, odívá obloučky a žilky modrozeleným křišťálem, postříbřuje lišejníky, pozlacuje mechy a hloubku zbarvuje do fialova. Zdá se, že stíny ani tak nerozhání, jako spíše naplňuje průzračností.

Zdvihám hlavu. Jako by pod těmito klenbami čekala svěžest rozbřesku na okamžik, kdy sestoupí na zem.

Já ale musím „jít do práce“. Nechce se mi. Nikdo mě nenutí sníst peyotl. Můžu před mým vavřínem strávit času, kolik chci. Je směšné obětovat skutečné štěstí, které prožívám, za bůhvíjakou chiméru.

Moje štěstí vzrůstá s každým okamžikem. Je to něco nového? Ne. Nová je jeho autenticita nebo přesněji jeho průzračnost. Nezatěžuje mou mysl, ale posiluje ji a osvěcuje. Čím víc se do něj nořím, tím jsem bdělejší, vnímavější, bystřejší. Pokud se radost (to, co obvykle za radost považuji) přirovnává k vínu, pak to, co právě teď prožívám, musím přirovnat k nejčistší vodě.

Chvílemi se mě zmocní mírný neklid. Útrobami se valí černý kámen, plstěné prsty mi svírají krk, do uší doléhá jekot. Připomíná i to, že jsem pod vlivem drogy, tajně zpracováván cizím jedem. Poblouznění však netrvá dlouho. Je to jen beztvarý a slabý démon, kterého snadno zaženu.

Podívám se na hodinky. Přechodné období je v zásadě u konce. Už tak třicet minut jsem plně „v tom“. Ale neděje se vůbec nic. Žádná zvláštní zkušenost.

Dobrá, tím líp. Stačí mi můj vavřín, cesta, po níž nazdařbůh přejíždí můj pohled, tyhle bláznivé rostliny, tyhle olejové skvrny okázalejší než oka na pavím chvostu, tento světlý prach, do nějž pneumatiky obtiskly šrafované brázdy, okr a rez této zdi, rozšafná zeleň tohoto cypřiše, ohlušující světlo, živoucí blankyt stínů, prostor…

Čím déle trvá má kontemplace a čím větší je můj obdiv, tím víc podívaná nabývá na významu.

Na několik okamžiků proudila mou zvědavost důvtipnost Přírody – pikantní kombinace nevinnosti a lstí. Nyní zvědavost ustoupila úctě a úcta obdivu. Potěšení vyvolané půvabem a krásou nahradil hlubší cit.

Ještě nikdy jsem se necítil tak jasnozřivý, jistý v úsudcích a rozumových schopnostech. Ne, rozhodně nesním. Přesně naopak, probouzím se. Abych viděl – ale co? Že cesta do Ermitáže… je to tak. Není žádných pochyb. Už sama tato zřejmost je zároveň průzračná i nádherná. To Boží ruka umístila tento květ vedle tohoto kořenu, tuto něžnou zeleň vedle zrnité zeleně a ozdobila cestu bělosti a arabeskou vykrouženou motýlem. Jsem v ráji.

 

Peyotl a jazyk

Když jsem si znovu přečetl stránky, kde popisuji své zasvěcení (v první kapitole knihy Země osvícení), zarazila mě především jejich nedostatečnost.

I kdyby měl malíř k dispozici sebezářivější barvy, přece s nimi nedokáže namalovat Slunce, pokud není nad obzorem nebo zakryté mraky. Narážím na stejný problém: slova nejsou dostatečně výstižná. Vyhneme se s nimi tomu podstatnému, co odlišuje „velký den“ od všech ostatních dní.

Chtěl jsem s vědeckou přesností popsat „svět“ adepta. Je zřejmé, že jsem ho nemohl popsat v jeho celku. Musel jsem si tedy vybrat a popsat jen několik jeho aspektů: strom, oblohu, zvuk větru, moře… Jenže když jsem knihu dokončil, musel jsem si přiznat následující skutečnost: bylo zřejmé, že mé popisy se v ničem zvláštním neliší od těch, jaké by mohl napsat kterýkoli pozorný milovník přírody. Zařadila se do dávné tradice, kterou představují autoři jako Rousseau, Chateaubriand, Victor Hugo. Mohla by vyjít i bez zmínky o peyotlu. Nikomu by to nepřišlo zvláštní. Dobře, tu a tam jsem hovořil o jevech, které jsou běžnému bdělému vědomí neznámé. Avšak „profánní“ čtenář by si mohl myslet, že jde o „literaturu“, že po způsobu básníků zalidňuji přírodu různými bytostmi a hlasy.

Myslím na (zcela absolutní) rozdíl, který se projevil, když nastalo „vnitřní svítání“, rozdíl mezi zkušeností, na kterou jsem se připravoval a kterou jsem učinil. Zkušeností, na kterou jsem se připravoval ještě tehdy, kdy skutečná zkušenost už začala.

Připravoval jsem se… „na něco“, což ukazuje, že jsem si chtě nechtě učinil jakousi (byť mlhavou) představu o tom, co by se mělo odehrát, zatímco onoho prvního srpna 1956 se odehrálo „něco“, co nemělo s mou představou pranic společného. Poté blána praskla, viděl jsem a pochopil. Třpytivá blána, kterou moje představivost kladla přes skutečnou událost. „Takže o tohle jde!“ Veselý úžas. Nebyl zde žádný vztah mezi tím, co jsem očekával (toužebně či s obavou), a tím, co jsem v onom okamžiku viděl. Cítil, chápal – zkrátka prožíval.

Myslím na rozdíl, který – byť jsem si toho ještě nebyl vědom – ze mě nezvratně učinil cizince, Horlu.

Proč? Protože jsem nebyl zfetovaný. Zfetovaný, to znamená zanořený do onoho podřadného stavu, nad nímž si náš každodenní běžný stav nárokuje svrchovanost. Zde se na okamžik zastavme, právě zde je zakopaný pes. „Zfetovaný“ jsem byl „oficiálně“, když jsem požil substanci, kterou společnost řadí mezi drogy. Byl jsem tedy pro společnost v „podřadném“ stavu. Jenže! Nebyl jsem ani „zfetovaný“, ani jsem nebyl v nějakém podřadném stavu. Co to znamená? Že jsem již slovům jako droga, zfetovaný, podřadný stav apod. nepřikládal stejný význam jako jejich „stoupenci“. Toto pozorování vypadalo bezvýznamně – přiznávám, že sám jsem byl dlouho obětí této iluze. Trvalo mi mnoho let, než mi to došlo.

Všechna slova bez výjimky jsou takto po­stižená.

Nebyl jsem zfetovaný – když jsem pozřel ten štiplavý zelený prášek, neudělal jsem nic špatného. V ten okamžik začínáme vidět. Mohl jsem sice tvrdit, že peyotl je „lucidogen“, to však nijak nezměnilo názor mých přátel, jejich podezřívavý postoj a obavy. Zjistil jsem, že moji přátelé dávali před mým svědectvím přednost soudu společnosti, tedy slovníku, významům, jež slovům připisovala policie, a to zvláště těm významem nejobtíženějším, jako jsou zlo, dobro, nevinnost, vina. Zjistil jsem také, že je již nemůžu nazývat přáteli. A tak dále. Přišel jsem o celý jazyk.

Na počátku jsem se obklopil bezpochyby výmluvným mlčením. Byl jsem v ráji a hájil jsem možnost nazývat toto vznešené místo jeho tradičním jménem. Avšak mým jazykem bylo jen zajíkání a gesta. Mech, kámen, květ, stín a obloha, cesta, motýl (později pěna, vlna, průhlednost, jiskra), rozdíl mezi tím, co tato slova „oficiálně“ znamenala, a zjevujícími se předměty byl příliš velký. První srpen roku 1956 jsem tedy prožil v mlčení, nebo aspoň téměř.

Když jsem byl na mořském břehu: „Ach, vždyť to jsou královny!“ Radost, nesmírné mládí, překypující modrozelená nahost, korunovaná bláznivou hrou světel. Přicházela jedna vlna, za ní další a ještě další. Každá – a právě to zabíjelo slova – měla svou vlastní osobnost. A proto také musela mít i své vlastní jméno. Rodina vln se skládala z nespočetných slečen, jedna kouzelnější než druhá: Emílie, Šebestka, Agáta, Branka, Delfína, Rosalinda… Nebralo to konce, tak jsem mlčel.

Během následujících zkušeností byl jazyk získán zpět, opět jsem mohl komunikovat s ostatními – s adepty, kteří znají skutečný význam slov a vědí, že právě profánní lidé (oni „stoupenci dehonestujícího jazyka“) jsou zfetovaní a v druhořadém stavu, slepí, hluší a halucinují. Ano, halucinují. Ti, kteří k označení posvátných rostlin vymysleli tak naprosto dehonestující slovo, že se při jeho vyslovení musím pokaždé dost přemáhat.

Pomalu mi tedy docházela „hrůza situace“. Moje revolta (naše revolta, neboť nás bylo přece jen víc) o deset let předcházela revoltě mladých Američanů. Společnost a její slovník mě rdousily. Uvnitř sebe sama jsem neměl pochyb. Skutečný význam slov byl ten, který jsem jim dával já. Věděl jsem, co znamená, když řeknu „strom“. Oni (ti profánní „stoupenci“) nikoli. Neměli tedy právo rozhodovat, odsuzovat, pronásledovat. Naneštěstí (pro nás, ale i pro ně) jim to nijak nebránilo přísně zakročovat. Jejich autorita se opírala o moc a množství.

„Vnitřní svítání“ nastalo, když jsem si uvědomil, že peyotl mě neuvrhl do nižšího stavu, než ve kterém jsem se nacházel obvykle, nýbrž do stavu vyššího. Čekal jsem všechno, kromě této jediné věci. – K čemu lhát. Čekal jsem, že budu ve stavu „objektivně“ nižším, avšak „subjektivně“ více uspokojujícím než obvykle. Čekal jsem, že peyotl naruší funkci určitých „nej­ušlechtilejších“ schopností, těch, které ze mě dělají člověka. Že zatemní můj úsudek, oslabí rozum, znetvoří zprávy z mých smyslů a na oplátku obohatí mentální představy a obdaří je zázračnou různorodostí a mezi mé smutky a mě vloží mnohotvarý a mnohobarevný zástup přeludů. Proto onen výše zmíněný veselý úžas, když se projevila pravda. Úžasná pravda.

Úsudek? Zůstal nedotčený. Rozum? Bdělý, pronikavý, čilý. Smysly? Naprosto zbystřené. A pokud jde o přeludy… dobrá, kdyby se mi zachtělo, mohl jsem vyhlásit všeobecnou mobilizaci přízraků. Kdyby se mi zachtělo, to znamená, kdybych chtěl ztrácet čas. Já jsem ale samozřejmě měl na práci lepší věci. Dýchat, dívat se, chápat, chodit – pozorovat zázračné úponky zeleně – žít.

 

Až do té doby jsem vždycky věřil, že próza je jazykem pravdy. Próza: nudný, hrubý a studený text, jazyk filosofie a vědy. Toto přesvědčení bylo vepsáno do celku mé bytosti a činilo ze mne dítě moderny. Ani mi nepřišlo na mysl, že bych je někdy mohl zpochybnit, stejně jako by mě nenapadlo zpochybnit existenci slunce. V jistém smyslu bylo součástí mého pohledu na svět.

Umění bylo královstvím lži a iluze. Lži překrásné a nutné, lži, bez níž by život nebyl snesitelný. Ani na vteřinu však nepřipadalo v úvahu, že bych mu mohl věřit. Pouze a jedině próza měla autoritu, moc, a tedy i právo prohlašovat: tohle je skutečné a tohle ne.

Kult prózy je úhelným kamenem západního myšlení. Postavit se jeho nadvládě – tedy uvědomit si tuto nadvládu – znamená začít onu „proměnu všech hodnot“, o níž snil Nietzsche, onu duchovní revoluci, jejíž počátek možná ohlásil surrealismus a jejímž heroldem byl bezesporu Breton.

V den mého zasvěcení jsem učinil prostý objev – vskutku tak prostý, že jsem na rozpacích, když o něm mám vyprávět. Tento objev mě doslova převrátil vzhůru nohama, neboť jsem považoval svrchovanost prózy za fakt, který je sice odporný, ale neoddiskutovatelný a jasný, jako že je obloha modrá.

Náhle jsem však přešel na druhou stranu – na svou stranu. Viděl jsem to, co jsem vždycky chtěl vidět, a prožíval to, co jsem vždycky chtěl prožívat. Ona nesmírná temná iluze byla pryč. Zažíval jsem úlevu srovnatelnou s tou, již musel zažívat kentaur Maurice de Guérina, když překročil práh jeskyně, v níž strávil své dětství.

Zkrátka objevil jsem, že můj svět je tímto světem. Nádhera a hrůza byly přesně takové, jak jsem si je představoval. Stačilo ukázat na oblohu, na stromy, na zemi a říct:

Ve výšce se vznáší

nekonečný proud hebkých a nahých těl,

všech bohů, jež Zeus mračny přioděl.

Viděl jsem – stejně jako vidím svou ruku – že skutečnost je poezie. To básníci – a ne filosofové nebo vědci – přesně popisují skutečnost. A právě proto byl svět zjevený posvátnými rostlinami v jistém smyslu „nesdělitelný“.

K vyjádření účinku, jaký má na experimentátora i ten nejbanálnější předmět – kamínek, list, pohupující se větev –, je nezbytné povolat všechny jazykové prostředky. Již nepopisujeme předmět, ale píšeme báseň, která se ničím zvláštním neliší od těch, jež může složit každý člověk, i když nikdy neslyšel o prostředcích vedoucích k probuzení. Michaux například popisuje s podivuhodnou přesností „vířivé nekonečno“. Nicméně popis bouře v Dělnících moře podává obraz, který odpovídá skutečnosti právě tak jako popis Michauxův.

Svět zjevený pomocí těchto prostředků k probuzení je nepopsatelný, protože jeho zpodobení je a vždycky bylo úlohou umění.

Je tomu tak z toho důvodu, že svět vnímaný „očima imaginace“ je světem, který člověk po pozření posvátných rostlin vnímá fyzickýma očima.

Přirozeně, výsledkem umělecké práce – knihy, obrazu, kantáty – je pouhé zobrazení. Zdůrazňuji to záměrně, abychom se nedopustili stejného omylu jako Hegel, pro něhož umění spolu s náboženstvím a filosofií utváří „říši Ducha“. Zobrazení je vždy už ze své definice neúplné. Nikdy nás nemůže plně uspokojit. Právě tak však je pravda, že Sanctus ze Mše v h moll – abychom vybrali co možná nejpřesvědčivější příklad – je v pravém slova smyslu vědeckým popisem toho, co vidím, když jsem pod vlivem peyotlu a pozoruji to, co jazyk prózy nazývá „mrakem“.

 

Zkrátka v den svého zasvěcení jsem viděl, že realita je surreálná. Dotkl jsem se onoho pověstného bodu, „kdy horní a dolní přestávají být protiklady“. Prozaik mi bude odpírat právo – odpíral by ho ostatně vždy – vydávat zemi osvícení za skutečnost. Avšak toto právo jsem si přisvojil a nemohl jsem jinak. Také já jsem byl básníkem. Tento titul jsem obdržel od samotného Bretona. Bylo nutné, aby tento svět (svět vnímaný tělesnýma očima) byl také mým světem a naším světem (světem vnímaným očima imaginace), třebaže obvykle jejich totožnost nejsme schopni vnímat. Bylo nutné uznat, že imaginace je nástrojem poznání a že Platón a všichni jeho pochmurní následovníci se mýlili, když ji zaměňovali za fantazii a její výplody za nicotnosti vhodné leda tak ke zkrášlování zdí a k zaplňování prostoru příjemnými vibracemi.

Až do okamžiku svého zasvěcení jsem byl pronásledován a sužován pocitem vlastní zbytečnosti. Co jsem uměl? Hezky řadit slova. To bylo k ničemu, pokud je jazykem pravdy próza. Peyotl mi zjevil, že pravdu jsem měl já. Že k psaní nejsem puzen jen povrchní a zvrhlou vášní. Ne, pravdu měl Hugo. Pravdu měli Balzac i Breton. A já také. Próza zachycuje jen povrch. V poezii se zjevuje podstata.

 

(…)

 

Oni a my

Domnívám se, že zájem, který probouzejí „halucinogeny“, je jednou z hlavních událostí současnosti. Snažíme se přesvědčit veřejnost, že ti, kteří je požívají, tak činí z malicherných, nízkých či chorobných příčin. Mě však rozhodně přivedly k peyotlu vážnější důvody. Nešlo mi o únik, přesně naopak, hledal jsem odpověď na základní otázku: má, či nemá život smysl?

Jsem snad výjimka? To si nemyslím. Jistě, těch, kteří se rozhodli překročit práh ze stejných důvodů jako já, nebude mnoho. Ale domnívám se, že mnoho z těch, kteří překročili tento práh, tak činilo z důvodů stejně naléhavých, jako byly moje. Že častěji, než nám tvrdí, jde o odpověď na otázku sfingy.

Je třeba to říci, dokonce rozhlásit. Všichni tvrdí, že tyto substance jsou nebezpečné. To jistě jsou. Ale když mluvíme o jejich nebezpečnosti, zrádně opomíjíme zmínit, že dnešní svět je nesnesitelný. Obviňujeme jejich konzumenty z hledání „úniku“. Ale oni jej hledají opodstatněně. Nenabízí se jim nic jiného než „objevy“ kosmonautů, „konstrukce“ (sic) Evropy a podobné hlouposti. Žádný skutečný cíl hodný člověka. Možná je politováníhodné, že k nalezení smyslu života, k vystavění osudu se musíme uchylovat k „drogám“. Ale ti, co nás obviňují, nemají v rukou nic. Nemají žádné právo nám něco zakazovat, kromě práva násilí; nemají nám co nabídnout.

O účincích takzvaných halucinogenů vypovídá už jejich název.

Tím, že peyotl a podobné látky byly takto ocejchovány, se ti, kteří je takto pojmenovali, vlastně dopouštějí důkazu kruhem: dřív, než by se vůbec zeptali, tvrdí, že tyto substance způsobují u jejich konzumentů patologické stavy a že extáze a vize nemají, a dokonce nemohou mít univerzální význam, který jim jejich stoupenci přisuzují. Jejich konzumenti nemohou vnímat, cítit ani si myslet nic, co by nebylo fantastické, morbidní, falešné a iluzorní. Stávají se jakýmsi falešným Židem, jehož každý krok prozrazuje nepravost.

Běžné bdělé vědomí je kupou předsudků, omylů, hloupostí a iluzí. Nevnímá svět čistým okem, ale skrz špinavé sklo. Považovat toto vědomí za „normální“ a to, co vnímá, za „skutečné“, znamená především ospravedlňovat jeho nestoudný útlak.

Neznamená to, že „toxikomani“ (nebo „blázni“, „básníci“ či „primitivové“) mají zdravější hlavu než ti, co je zavírají, nebo že jejich názory jsou správnější než názory jejich vězeňských strážců. Jistě to však znamená, že lékařské vymezení „patologického“ je pochybné.

Toto zaškatulkování se vztahuje na všechny, kteří odmítají myslet jako „všichni ostatní“. Vyjadřuje postoj společnosti vůči komukoli, kdo zpochybňuje hodnotový systém, na němž stojí.

Je však třeba uznat, že lidská zvrácenost zneužije cokoli, a tedy i peyotl, což naneštěstí zdánlivě ospravedlňuje jednání inkvizitorů.

Ovšem jen zdánlivě, neboť člověk, který se chce zničit, učiní i z té nejmírněji působící látky smrtelný jed.

Jsou lidé, kteří „dig their grave with their teeth“, maniaci, kteří berou padesát aspirinů denně, alkoholici, závisláci na cigaretě. Balzac prý zemřel na přílišné pití kávy. Osobě jsem znal zoufalce, pro nějž se stal drogou běžný lék proti kašli.

Kdyby inkvizitoři byli upřímní, museli by pod „lékařskou kontrolu“ zahrnout vše, co lze sníst a vypít.

Nemluví o drogách, ale o droze. Na způsob stalinistů všechno motají dohromady. Všechny cesty vedou do Říma; tudíž všechny látky ovlivňující mysl vedou k heroinu.

Takhle zvláštně používají rozum takzvaní rozumní lidé.

Aby „obránci pořádku“ dodali svým činům zdání legitimity, líčí nehody a dramata, které se dějí zvláště pod vlivem LSD. Tím jen dokazují svou hloupost či zlovolnost. Stačí se na chvíli zamyslet a zjistíme, že k těmto tragé­diím často nedochází ani tak pod vlivem „drogy“, jako spíš v důsledku podmínek, do nichž společnost – to znamená sami tito „ochránci pořádku“ – vrhá lidi, kteří s ní chtějí mít nějakou zkušenost. Tyto podmínky jsou ty nejhorší možné, a proto by naši pozornost měla přitahovat spíše ojedinělost než častý výskyt takovýchto událostí.

LSD není o nic víc příčinou neštěstí, jež se odehrají pod jeho vlivem, než je dělo příčinou války.

LSD „zjevuje“, nebo chcete­-li strhává masky. Ty, kteří ho berou, nepřipravuje o rozum, ale – což je něco docela jiného – o iluze.

Právě to je pro většinu lidí nesnesitelné. Mají pocit, že LSD je zabíjí, zatímco jen zahání přeludy, díky nimž mohli věřit, že jejich život má smysl.

Takzvané oběti drogy jsou ve skutečnosti oběti společnosti.

Do šílenství je nevrhají zjevující látky, ale náhlé prolomení imbecilních abstrakcí – Dějin s velkým D, Pokroku s velkým P, Vědy s velkým V atd. –, jejichž nepříčetná glorifikace tvoří dnes podstatu vzdělávacího procesu.

Obzvláště ohavný je paternalismus moci. „Děti si nesmějí hrát se zápalkami.“ Právě o takovéto myšlení se opírá obrovská a zhoubná represivní struktura. Máme­-li soudit podle jejich postojů, pak se „obránci pořádku“ domnívají, že svodům heroinu nedokáže nikdo odolat, a pokud by byl běžně k prodeji, každý by si ho hned píchl.

Buď mají pravdu, nebo se mýlí, může platit jen jedno. Pokud se mýlí, znamená to, že svoboda, spravedlnost a demokracie jsou pro ně jen prázdná slova. Pokud mají pravdu, pak je to – nakolik je to možné – ještě horší: znamená to, že západní civilizace je ještě méně schopná života, než se domnívají její největší nepřátelé, a že její zdánlivě nejspokojenější obyvatelé jsou tak nahlodáni a pozřeni beznadějí, že pouze materiální nemožnost opatřit si heroin jim brání, aby se nevrhli do náruče šílenství a smrti.

 

Z francouzského originálu La conscience démonique (Denoël, Paříž 1974) přeložil Jakub Hlaváček. Kniha vyjde v nakladatelství Malvern.