„Bylo anarchistické, dělalo nám čáry přes rozpočet, torpédovalo naše hýčkané iluze, sabotovalo naše přesvědčení.“ Tak charakterizoval LSD výzkumník Michael Hollingshead, který bude už navždy známý jako ten, kdo podal první dávku této psychoaktivní látky Timothymu Learymu. Devatenáctého dubna uplyne osmdesát let od chvíle, kdy její objevitel, švýcarský chemik Albert Hofmann, sám na sobě pocítil její transformativní účinky. Z několika tematických textů je patrné, že současný návrat substancí, které mohou být nápomocné při léčbě duševních potíží, jejich autoři považují za důležitý obrat, na nějž se bohužel muselo čekat skoro padesát let. Pochopitelnému nadšení, které vzbuzují výsledky současných výzkumů například v boji s depresí, se ale snažíme zcela nepropadnout – byla to ostatně právě přepjatá víra v zázračnou moc halucinogenů, co zafungovalo spíše kontraproduktivně. „Představa, že všechny posypeme psychedeliky a bude dobře, není reálná,“ říká v rozhovoru terapeutka Yvonna Lucká, která po třiceti letech mlčení promluvila o svých zkušenostech s terapií se substancí. A protože LSD bývá označováno jako droga s hlubokým myšlenkovým přesahem, najdete v čísle i psychonautský text Víta Pokorného o vlivu této látky na filosofickou reflexi nebo recenzi Karla Veselého na knihu, která neoliberální obrat v myšlení Michela Foucaulta odvozuje od jeho prvního tripu. Na závěr bych si dovolil připomenout experiment, při němž se pod vlivem LSD ocitl raketový štáb Československé lidové armády. „Pocity během toho pokusu jsem měl víceméně nepříjemného rázu,“ říká na filmovém záznamu jeden z účastníků, hned však dodá: „Ale kdyby bylo potřeba, tak na ten pokus půjdu klidně ještě jednou.“ Špatně skrývané touze po opakování zážitku, kterou prozrazuje i potutelný úsměv, v Ádvojce dobře rozumíme…