V poslední době vzbudily mezi ochránci konzervativních hodnot pozdvižení dvě plánované úpravy textů britských klasiků: Roalda Dahla a Agathy Christie. Proč přepisovat něco, co dobře fungovalo mnoho desítek let? Trochu jiný pohled na věc, než jaký nabízí démonizovaná snaha o politickou korektnost, nám poskytne problematika překladu. Proč nejsou první překlady stejně nedotknutelné jako původní literární díla? Proč se ti, kteří nesouhlasí s přepisováním Dahla a Christie, nebouří proti novým převodům Shakespearových her od Martina Hilského nebo Jiřího Joska? Neměl by být kanonizován první překlad Macbetha, který v roce 1786 pořídil Karel Ignác Thám? Tuto otázku otevírá ve své knize Vnímavý vypravěč i polská laureátka Nobelovy ceny za literaturu Olga Tokarczuk, když vypráví, jak se potkala s jistou přítelkyní, francouzskou spisovatelkou, a svěřila se jí, že má ráda Michela de Montaigne. Přítelkyně se „podezíravě zeptala“, zda ho čte ve francouzštině. Pro většinu Francouzů je totiž čtení Montaignových textů utrpením, protože jeho jazyk je už příliš archaický. Tokarczuk, která renesančního myslitele zná pochopitelně z polských překladů, historku uzavírá: „Zásluhou překladatele mám zázračným způsobem lepší přístup ke spisovateli ze šestnáctého století než má přítelkyně, která ho může číst v originále!“ Jazyk prostě stárne a po desetiletích či staletích se stává obtížně srozumitelným. V dnešní době, kdy se zběsilým tempem proměňuje nejen svět kolem nás, ale i náš přístup k němu, se jeho stárnutí ještě zrychluje. Ostatně i to je možná důvod, proč se u nás příliš nečtou třeba díla Jana Amose Komenského a zájem opadá i o relativně přístupné knihy typu Babičky Boženy Němcové. Aktualizace textů dávno mrtvých autorů tak nemusíme chápat jen coby snahu o dezinfekci závadných myšlenek či výrazů, ale také jako cestu, jak autora a jeho stále hodnotné dílo přiblížit současným čtenářům.