Aspoň že neberou drogy… Tak jsme v devadesátkách u nás doma komentovali autory přemrštěných uměleckých pokusů, příznivce bizarních koníčků či nositele ryze soukromých vášní. Zkrátka všechno, co spadá do oblasti, kterou psychologie balí do hladkého slova sublimace. „Brát drogy“ – bez hlubšího pochopení, jaké jsou mezi nimi rozdíly, natož povědomí, že jednou z nejnebezpečnějších látek je alkohol – bylo synonymum pro absolutní dno. Ve stejných dobách psycholožka, psychiatr, ale i výchovná poradkyně fungovali hlavně jako strašáci, a ne někdo, kdo může pomoci s problémem. Nezapomenu, jak spolužačka od školní psycholožky, dnes celostátně známé odbornice, odešla s brekem. Přišla se svěřit se svými potížemi, a dozvěděla se, že se příliš lituje… Na tohle všechno vzpomínám, když čekám na manžela, abych ho odvedla domů po ketaminem asistované psychoterapii. Vychází jakoby rozespalý, přesto hned volá do práce – šéf nějak zapomněl, že jde dnes „k lékaři“. O jaký typ lékaře jde, je lepší se v novém zaměstnání nezmiňovat; alespoň že slovo terapie dnes už lze vyslovit nahlas, byť v mužských kolektivech zní pořád podezřele. K žádnému zázračnému uzdravení nakonec nedošlo, jenže jak dokládají ti, kteří podobnou terapií prošli, i ti, kteří jí asistují: každý zážitek je unikátní, někdy se díky němu přeskládá svět, jindy se jen potvrdí, že jdeme po správné cestě. Jaký by byl svět, kdybychom uplynulá desetiletí namísto dehonestace prostředků, které umožňují s traumatem pracovat, rozvíjeli možnosti toho, co pomáhá? Jenže přiznat si, že rodinné prostředí je často líhní celoživotních traumat nebo že korelace hájení fyzického trestání dětí a naše nadprůměrná spotřeba alkoholu je možná spíš determinací, by znamenalo přeskládat celý dosavadní hodnotový systém. Takže látky měnící vědomí… Zní vám to strašidelně, nebo jako něco, co byste možná spíš potřebovali?