Jediný spisovatel v Baranji

Smrtelná hodina je cyklus částečně provázaných povídek o jižní Baranji za druhé světové války. Vy jste v sedmdesátých letech působil jako učitel v jejím středisku, v Belém Manastiru. Čím pro vás tato okrajová oblast Chorvatska a její nedávná minulost byly literárně podnětné?

Vyrůstal jsem asi osmdesát kilometrů od Baranji, ve Slavonii, a než jsem tam přijel jako učitel chorvatštiny, nikdy jsem tam nebyl. Do Baranji jsem odjížděl s obavami, ale ten kraj mě okamžitě nadchl. Ani ne tak lidé, jako nádherná příroda. Za těch šest let, co jsem tam žil, jsem ji prošel křížem krážem, poznal jsem mocný Dunaj, bohaté vinohrady s neobyčejnými vinnými sklepy vyhloubenými v kopcích, nejúrodnější chorvatská pole, vyhlášené lovecké revíry, původní stepi i proslulý Kopačevský močál. Tomu všemu jsem nemohl odolat, a proto jsem o Baranji docela dost psal. Kromě Smrtelné hodiny, kterou jsem i zdramatizoval –inscenovali ji v Záhřebu –, jsem napsal i několik povídek s tematikou vlastenecké války roku 1991. A zajímala mě samozřejmě i její bouřlivá minulost.

Jak vás život v jižní Baranji ovlivnil po spisovatelské stránce? Jaké jsou pro literáta přednosti a nevýhody života v zapadlém maloměstském prostředí v porovnání s velkoměstem?

Život v provinčním Belém Manastiru neměl žádné přednosti, zato nevýhod byla spousta. Bylo to městečko s jediným novinovým stánkem, který dostával tiskoviny převážně z Bělehradu, knihkupectví tam nebylo žádné, jen jedna skromná knihovna. Žil jsem daleko od nakladatelství, bez možnosti setkat se s redaktorem a vypít s ním kávu, bez literárního života a literárních přátel – byl jsem jediný spisovatel v Baranji. Nedaleký Osijek nenabízel o mnoho víc a Záhřeb byl příliš daleko. Po úspěchu v anonymní soutěži jsem navázal několikaletou plodnou spolupráci s bělehradským časopisem Književna reč, který mimo jiné udělil cenu mému prvnímu románu Građani u prvom koljenu [Měšťané první generace, 1975].

Povídky Smrtelné hodiny zanechávají velice sugestivní dojem, jako kdyby je psal svědek, a ne člověk narozený po druhé světové válce. Kde jste nacházel látku a postavy pro povídky?

První podněty pro Smrtelnou hodinu jsem našel v textech jednoho novináře. Zaujaly mě, a proto jsem začal zkoumat nešťastnou minulost Baranji a pronikat do ní. Protože jsem žil a pracoval v tomto mnohonárodním prostředí, záhy jsem pochopil, jak fungují tamní mezilidské vztahy. To mi pomohlo při psaní zmíněné sbírky, ale ty vztahy se mi moc nelíbily.

Jako celek vyznívá Smrtelná hodina velice pochmurně. Střídají se v ní obrazy různých podob násilí, týrání a příkoří. Kde se v lidech bere tolik zla? A je možné ho vykořenit nebo alespoň trvale zkrotit?

Kde se v lidech bere tolik zla? Bůh si s lidmi trpce zažertoval, když nám ponechal svobodnou vůli v rozhodování, což jsme zneužili tím nejhorším možným způsobem. Zlo v dějinách lidstva příliš často převažovalo nad dobrem a zesílilo natolik, že se nedá vykořenit ani trvale zkrotit. Daří se to jen občas, dokud zlo, co dřepí v člověku, znovu nevstane. Však jsme toho teď svědky!

Co bylo v době okupace pro baranjské Chorvaty nejtěžší? Změnila se nějak jejich situace, když na jaře roku 1944 honvédy nahradili němečtí okupanti?

Myslím, že jsem to barvitě znázornil v dramatu Smrtelná hodina. Na jevišti je hostinec a v něm krčmář. Když přijdou noví mocipáni, hostinský jen vymění fotografii na zdi: místo Horthyho pověsí Hitlera, potom Stalina, Tita… Servírky si obléknou jiný kroj, napíše se nový propagandistický slogan. Celé to připomíná žalostné provinční představení, jehož aktéři zažívají válku jen v ozvěnách – až do Batinské operace, kdy Rusové překročili Dunaj… Ne­­jsem příznivcem poselství v literárních dílech, ale Smrtelná hodina ho v dramatické i prozaické podobě má: armády přicházejí a odcházejí, v čase zkoušek je třeba uchovat si čistý štít a po válce opět žít společně.

Napětí a dynamika Smrtelné hodiny jsou z velké části založeny na tenzích a animozitách mezi Němci, Maďary, Srby a Chorvaty. Jaké jsou dnes mezietnické vztahy v jižní Baranji?

Dnes mají všechny národnostní menšiny své zástupce v chorvatském parlamentu a žijí si, myslím, dobře. V Baranji se etnické napětí zklidnilo, ale třeba v nedalekém Vukovaru je i třicet let po vlastenecké válce jasně patrné. Chorvati se nemohou dočkat, až z veřejných budov odstraní nápisy v cyrilici – k tomu mohou dát úřady svolení, pokud zastoupení Srbů v populaci Vukovaru klesne pod současných 33 procent. Chorvatské a srbské děti chodí do oddělených školek a vyhýbají se sobě navzájem na ulici… Smutné, že? Kdosi trefně pravil, že naše budoucnost sestává z velké dávky minulosti a malého množství přítomnosti.

Z vašich povídek je zjevné, že obyvatelstvo bylo rozděleno nejen na národnostním základě, ale i ideologicky. Maďary zobrazujete především jako horlivé stoupence expanzivní ideje „Velkého Maďarska“, ale vyprávíte i o osudech Maďarů­-komunistů, odpůrců Horthyho režimu. Jak se díváte na komunistické hnutí, které svým „proletářským internacionalismem“ nabízelo překonání etnické nesnášenlivosti, i na jeho roli a význam v tehdejší Baranji?

Baranju chtěli mnozí uchvátit. Maďaři čekali na honvédy a Velké Maďarsko, Němci na elitní německé jednotky a Velké Německo – jen Chorvati neměli na koho čekat. Komunisti s tím mnoho udělat nemohli. Proletáři všech zemí se, jak víme, nespojili. Ostatně, co nám přinesli komunisti, když se dostali k moci? Kromě lákavých, ale utopických idejí jen totalitu a vládu jedné strany, společnost bez demokracie, bez svobody projevu a vyznání. V kultuře a umění pak cenzuru… Mám řadu – autobiografických – textů na toto téma, které jsem nazval „Léta, která spolkli komunisti“.

Které místo v Baranji vám nejvíce přirostlo k srdci?

Kopačevský močál – říká se, že je to nejhezčí přírodní rezervace ve střední Evropě – a vinné sklepy vyhloubené v kopcích.

Ve svých rozmluvách se známými chorvatskými a srbskými spisovateli jsem byl vždy příjemně překvapen jejich znalostí české literatury a kultury vůbec. Kterých českých spisovatelů si vážíte?

Je tam hodně dobrých autorů, ale bohužel je neznám dostatečně. Samozřejmě jsem četl Haškovy Osudy dobrého vojáka Švejka, Nerudovy básně, Čapkovy pohádky, Hrabalovy Ostře sledované vlaky, Obsluhoval jsem anglického krále, Kunderův Žert, Nesnesitelnou lehkost bytí, Směšné lásky, Tankový prapor od Škvoreckého, Šotolovo Tovaryšstvo Ježíšovo, vím o Urbanovi, Vieweghovi… Přiznám se, že jsem málo četl i chorvatské autory. Vydal jsem pětadvacet knih, pro děti i dospělé, a když jsem psal, zbývalo mi jen málo času na čtení. Přitom psaní pro mě nikdy nebylo na prvním místě v životě. Byla to rodina, práce a až potom psaní. Jako spisovatel jsem zastoupen v čítankách, antologiích, v povinné četbě i v překladech – něco z toho mě snad přežije. A kdyby to měla být jen jedna povídka ze Smrtelné hodiny, nebude to málo.