Michel Foucault patří mezi myslitele, které si s chutí přivlastňuje levá i pravá část politického spektra. Kniha The Last Man Takes LSD s nadsázkou odvozuje neoliberální obrat francouzského filosofa od jeho psychedelické zkušenosti. Snaží se také reflektovat, proč někdejší levicový radikál ke sklonku života opěvoval individualismus.
Na jaře 1975 navštívil Michel Foucault na přednáškovém turné Jižní Kalifornii. V jeden volný den přijal pozvánku odborného asistenta Simeona Wadea na výlet do Údolí smrti a v Zabriskie Point si s ním a svým přítelem Michaelem Stonemanem vzal poprvé ve svém životě LSD. Zkusit trip v místě, kde se v stejnojmenném kultovním filmu italského režiséra Michelangela Antonioniho odehrává scéna orgií pod vlivem halucinogenních drog, muselo ve své době znít jako to největší klišé. Alespoň že trojice místo Pink Floyd a Grateful Dead, kteří zní ve filmu, poslouchala Stockhausena, Strausse a Bouleze. Éra, v níž mládež putovala do Kalifornie, aby tam experimentovala s drogami, byla v polovině sedmdesátek už dávno pryč. Foucault tak byl možná poslední člověk, který drogu spojenou s šedesátkovou kontrakulturou zkusil. Alespoň to v nadsázce tvrdí Mitchell Dean a Daniel Zamora v názvu knihy The Last Man Takes LSD: Foucault and the End of Revolution (Poslední člověk si bere LSD. Foucault a konec revoluce, 2021), která filosofovo drogové dobrodružství z poloviny sedmé dekády mapuje. A hlavně to, co přišlo po ní.
Soukromá revolta
„Byl to výjimečný zážitek, jeden z nejdůležitějších v mém životě,“ popsal Foucault později svůj výlet do Údolí smrti a životopisci francouzského myslitele se shodují, že pod jeho vlivem výrazně revidoval své myšlení. V následujících letech kompletně přepsal druhý a třetí díl Dějin sexuality a také přijal myšlenky neoliberalismu, v němž spatřil příslib definitivního osvobození člověka od státního útlaku. Foucaultův trip a jeho následné neoliberální prozření bylo podle Deana a Zamory symbolem společenské změny, jíž si Západ prošel v sedmdesátých letech a která definovala dějiny na několik dekád dopředu. Šedesátkový pokus o celostní společenskou proměnu se v následném desetiletí transformoval v soukromou revoltu individuálního života pojatého jako umělecké dílo.
Jedním z hlavních účinků LSD na lidský mozek je rozplynutí ega. V ideálním případě má člověk pocit, že jeho mysl splývá s celým vesmírem, a odříznutí od omezenosti vlastního vědomí plného pochybností – takzvaná smrt ega – je vnímáno jako něco velmi osvobozujícího a slastného zároveň. To je jádrem psychedelického zážitku opěvovaného umělci v druhé polovině šedesátých let; LSD brali jako zkratku k osvícení spočívajícímu v nazření nerozlišitelnosti vesmíru a malichernosti našich pozemských problémů. Psychedeliky navozená smrt ega by podle šedesátkových věrozvěstů tripu, jako byl Timothy Leary, vyřešila rozpor mezi rodícím se individualismem poválečné konzumní kultury a potřebou kolektivní akce. Osvícení je individuální, jak hlásá buddhismus, ale zároveň otevírá mysl všem stejně, což by umožňovalo novou harmonizaci společnosti.
Představy společenské proměny se nicméně ukázaly jako příliš velikášské a v Kalifornii acidová revoluce „léta lásky“ skončila ve vypálených synapsích generace hippies. Ve Francii měly ale naděje spojené se studentskými bouřemi z května 1968 konec zcela hmatatelný. Stávky na univerzitách byly tvrdě potlačeny státním aparátem, nepřítel lidské emancipace tak měl konkrétní tvář. Pokud se příště někdo bude snažit o posílení osobních svobod, pak to bude muset být na úkor státu, věřili pozůstalí května 68. Touhu po liberalizaci už nešlo zastavit, když byl v roce 1974 zvolen do funkce francouzský prezident Valéry Giscard d’Estaing. Ten zahájil pozvolnou modernizaci francouzské společnosti: dekriminalizoval homosexualitu, povolil potraty nebo pilulky na kontrolu početí. Foucaulta fascinovala moc a způsoby státního dohledu skrze společenskou konstrukci poddajného subjektu. Exploze kontrakulturního myšlení ale tento subjekt zdánlivě rozmetala na kusy a najednou bylo snadné představovat si nový svět, „v němž by lidé mohli být konečně svobodní“, jak snil Herbert Marcuse. Tou cestou se zdála být reforma státu, která by umožnila jednotlivcům svobodně konstruovat své identity. „Moje role je ukázat lidem, (…) že jsou mnohem svobodnější, než se cítí,“ shrnul Foucault v rozhovoru s Truth, Power, Self (Pravda, moc, subjekt) z roku 1982 směr, kterým se vydal po svém neoliberálním obratu.
Revoluce je mrtvá
Myšlenka revoluce se v roce 1968 zdiskreditovala a poslední zbytky sympatií se socialistickými režimy ve východní Evropě o pár let později na Západě rozcupoval překlad Solženicynova románu Souostroví Gulag (1974, česky 1990). Představa možné společenské změny podle Marxových pouček se zdála být v polovině sedmdesátých let definitivně mrtvá, Foucault a další hvězdy francouzského poststrukturalismu už s marxismem a jeho představou revoluce nechtěli mít nic společného. Félix Guattari psal na konci sedmdesátých let o „molekulární revoluci“, zatímco Foucault si vystačil s „revolučním životem“, který bude vytvářet nové formy kultury a měnit společnost zevnitř. Inspirací mu byla gay komunita, v níž se začal pohybovat a v jejímž použití sexu jako zdroje slasti viděl potenciální nulový bod nového společenského uspořádání. Nešlo ale jen o sex, ten je jen nejkonkrétnější destilací požitku, slast se může skrývat ve všem, co děláme, jen je potřeba touhy osvobodit, jak pár let předtím psali Deleuze a Guattari v díle L’Anti-Œdipe (Antioidipus, 1972). Nový, osvobozený subjekt může produkovat „nejen nové způsoby čtení, zážitků a vědění, ale také nové způsoby žití ve světě“, tvrdil Foucault ve svých přednáškách Zrození biopolitiky (1979, česky 2009).
Dean a Zamora ukazují, že myšlenka neoliberalismu se ve své době jevila jako velmi svůdná i na levici, která hledala způsob, jak proměnit impulsy kontrakultury šedesátých let do konkrétních politických kroků. Dát lidem víc svobody – ve sféře soukromí i ekonomiky – vypadalo jako ideální řešení problémů, jež přinesla krize následující dekády. Člověk může sám sebe vynalézat jako umělecké dílo a neoliberalismus hlásající oslabení role státu mu k tomu dává prostor. Naplno se mohla roztočit kola konzumní kultury postavené na vytváření nových žádostí a jejich následném naplňování trhem. „Dokonce i konzum musí být viděn jako aktivita a jednotlivec, který konzumuje, produkuje své vlastní potěšení,“ shrnují Dean a Zamora dobové nadšení pro systém, který na rozdíl od starých marxistických příruček konečně viděl subjekt jako aktivního činitele, jehož impulsy se nedají vysvětlit jen z vlivu jeho okolí. Tady někde přepíná západní levice z třídní politiky na politiku identit.
Koupená svoboda
Kromě zážitku s LSD se Foucault v druhé polovině sedmdesátých let poprvé dostal do Japonska a také začal navštěvovat sadomasochistické kluby. Možná právě tady se rodí jeho fascinace hraničními zážitky a zjištění, že „člověk je v podstatě bez formy, schopný estetických a etických forem sebetvorby“. Ty spočívají ve „vršení, skládání i montování impulsů“, které mohou mít nepředvídatelné výsledky. Tehdy se v jeho textech objevuje termín l’épreuve (v překladu zkouška nebo test); odkazuje také na pojetí antické pravdy, k níž se dá dostat jedině skrze individuální snahu a která je jiná než pravda křesťanská, tj. zjevená. Právě definitivní konec „klášterní subjektivity“ křesťanství si Foucault sliboval od nového systému.
Foucaultovo tripové prozření v druhé polovině sedmdesátých let popisované v knize The Last Man Takes LSD nebylo ve své době ojedinělé. Z hippies se v sedmdesátých letech hojně stávají yuppies, „podnikatelé života“, soustružící své vlastní já vstříc sebepoznání a sebenaplnění. Zjišťují, že si svoji individuální svobodu mohou koupit. Západ se neoliberálními reformami z přelomu sedmé a osmé dekády vydal směrem k novému světu neregulované ekonomiky a odbrzděného konzumu, v němž žijeme dodnes a z nějž není žádná alternativa. Velmi brzy jsme měli zjistit, že mezi ekonomickou a osobní svobodou zeje značná propast – ekonomický neoliberalismus vrhl podstatnou část Západu do pasti prekarizace, v níž se ze „sebetvorby“ stala nikoli možnost, ale nutnost. Sen o společnosti svobodných individualit ubírajících se za soukromými životními dobrodružstvími zhořkl. Možná ta největší chyba byla vzít potenciál kreativity lidské mysli osvobozené LSD a uzamknout ho do ekonomických pouček. Michal Foucault sám už tento omyl reflektovat nedokázal, v roce 1984 umírá na AIDS.
Autor je spisovatel a hudební publicista.
Daniel Zamora, Mitchell Dean: The Last Man Takes LSD. Foucault and the End of Revolution. Verso, New York 2021, 256 stran.