Kresba Vít Svoboda
Často diskutovaným tématem současnosti, na jehož aktuálnosti se v nějaké míře shodnou přinejmenším zastánci politického středu a levice, jsou různé projevy změn, či dokonce krizí v politice. Někdy se hovoří o transformaci demokracie do nějakého nového režimu, jindy dokonce o její fundamentální krizi. Zároveň ale pozorujeme narůstající nerovnosti (projevující se chudnutím středních vrstev a extrémně prekérní situací těch nejchudších) a neochotu kapitálu či oligarchů dělit se s většinou společnosti. To vše v podmínkách obecného nárůstu nejistoty, spojené zejména s klimatickou krizí. Je možné zachránit v těchto podmínkách demokracii?
Švédská politická teoretička Sofia Näsström ve své pronikavé analýze The Spirit of Democracy (Duch demokracie, 2021) navazuje na francouzského myslitele Charlese de Montesquieua z poloviny 18. století. Ten ukazoval, jak jednotlivým společensko-politickým režimům (zjednodušeně zákonům) vždy odpovídá konkrétní duch, který je jakýmsi principem, spodním proudem či étosem daného uspořádání. Tento koncept ducha politického řádu je postaven na rozlišení povahy (tj. toho, kdo vládne) a konkrétního principu spočívajícího v tom, co v dané společnosti motivuje občany k jejich jednání.
Montesquieu rozlišoval republiku, monarchii a despocii. Pro republiku je duchem, tj. tím, co motivuje občany k jednání, láska k zemi vedoucí k upřednostňování kolektivních cílů před těmi vlastními, soukromými. V monarchii v tomto smyslu vládne úcta a oddanost k odlišnostem, k hierarchiím. Despocie je potom prodchnuta strachem. K jeho rozlišení politických režimů Näsström přidává analýzu ducha demokracie, kterým je emancipace. V sociální a politické skutečnosti se tyto prvky vždy vyskytují v kombinacích. To, co ale určuje povahu řádu, jsou jeho hlavní či dominantní tendence.
Montesquieuovo pojetí republiky není totožné s tím, čemu dnes říkáme demokracie. O ní totiž mluvíme ve chvíli, kdy nefungují externí autority – například bůh či národ –, k nimž se předchozí politické režimy obracely. Demokracie je v tomto smyslu autonomním režimem: je definována jen sama sebou. Vymizení externích autorit vede navíc ke specifickému pojetí svobody, jež se rozvíjí v demokracii: ke svobodě se totiž přidává i odpovědnost a závazky kladené na jedince. Nejvlastnější afektivní rovinou této změny je potom poměrně rozsáhlý nárůst prožívané nejistoty, o kterém tím či oním způsobem hovoří zástupy sociologů a socioložek v podstatě od počátku jejich disciplíny. Modernita přináší právě tuto zkušenost: osvobození a nejistotu.
Právě proto duch demokracie spočívá v emancipaci a emancipovaných životech, které lidé mohou žít v demokracii. Aby to ale bylo možné, přináší demokratická emancipace jisté soubory institucí. Jedná se zejména o univerzální volební právo, u kterého někdy zapomínáme (a ne zcela dostatečně doceňujeme), jak je revoluční tím, že důsledně uskutečňuje rovnost jako pořádající princip fungování politiky a společnosti. Ukazuje nám, že rovnost může fungovat. Dalšími institucemi demokratické emancipace jsou lidská práva a otevřený prostor veřejné diskuse. Nicméně asi nejzajímavější je soubor institucí, které se podílejí na sociální politice, protože právě ta může zajistit stabilitu demokracie. Břemeno odpovědnosti a svobody totiž v demokracii sdílíme rovnoměrně. K zajištění této rovnosti slouží právě instituce spojené se sociální politikou. Näsström upozorňuje na nezbytnou distribuci nástrojů omezujících nejistotu: robustní sociální práva jsou zárukou toho, že všichni budou mít dost času a zdrojů se s nejistotou vypořádat. To je podstata demokratické emancipace na počátku 21. století.
Teorie demokracie, kterou kniha The Spirit of Democracy nabízí, je zajímavá i tím, že klade do jádra definice demokracie nikoli lid či jeho suverenitu, ale právě pořádající princip jednání lidí. Spojuje tak oblasti politiky a společnosti. Politika není odlišitelná od společnosti a naopak. Toto těsnější propojení, které je vlastně nezrušitelné, vrhá naše analýzy demokratických krizí či transformací do nového světla.
V éře globálních nejistot – klimatické krize, válek a podobně – je pro zajištění emancipace nezbytné rizika a nejistotu socializovat. Různé mutace neoliberální politiky se nás snaží stále přesvědčovat, že nejistotě globalizované modernity lze čelit individuálně a pomocí privatizace. Tyto nástroje ale vedou k nerovnému rozdělení zdrojů (a času – u lidí, kteří musejí čelit nejistotě) a jsou v přímém rozporu s tím, co zajišťuje duch demokracie. Zjednodušeně řečeno: nevedou k zajištění emancipace pro všechny, ale jen pro některé – a tím v konečném důsledku přispívají k rozpadu demokracie i celé společnosti.
Od této teorie se můžeme odrazit ještě dále. Čtení emancipace jako základu demokracie převrací naše porozumění současným změnám a pohybům, které ukazují, že sociální rovnost anebo tendence k posilování rovnosti nejsou jen jakýmsi doplňkem demokracie, ale naopak její podstatou a předpokladem. Dost možná je toto převrácení bodem, který nově a přitom také silněji uchopuje tendence, které se v politickém a sociálním myšlení objevují od Aristotela po Fareeda Zakariu: to, že předpokladem fungování demokracie jsou malé nerovnosti a existence silné střední třídy. Teze o střední třídě je často spojována s maloburžoazním pohledem na svět či s politickým středem. Lze to nahlížet i jinak: z určitého pohledu požaduje levice právě to, aby byly životní podmínky středních vrstev přístupny všem. Pro některé (oligarchy a elity) by to znamenalo ekonomický a sociální regres, pro většinu ale naopak emancipační vzestup. Takto chápaná demokracie – tj. podmíněná sociální rovností, která zajišťuje emancipaci pro všechny – by mohla být cestou, jak zajistit přežití lidstva v podmínkách klimatické změny.
Autor je sociolog.