Přeložil Jindřich Janíček
TakeTakeTake 2022, 120 s.
Než jsem se pustil do psaní této minirecenze, vynesl jsem koš, zašel na nákup, uvařil špagety a vyřídil pár mailů. Normálně by mě nenapadlo se s těmito banalitami pochlubit a moc úspěchu bych neslavil ani v případě, že bych se své epické úterní dopoledne rozhodl zfilmovat či sepsat v románu. V relativně mladém komiksovém médiu se ale motiv půvabů všedního dne prodral na povrch až s jistým zpožděním a řada autorů v této tradici tvoří dodnes. Příkladem může být americký kreslíř Noah Van Sciver, jehož tři krátké komiksové příběhy vyšly pod souborným názvem Nuda. V autobiografických črtách Van Sciver popisuje svůj všední pracovní den, pak se vrací ke vzpomínkám na dětské hry na urbánní periferii a nakonec sarkasticky líčí své mládí plné skejtování a klopotných pokusů o uměleckou kariéru. Jeho kresba je úhledná a vyprávění svižné, ale řádný šok mi způsobilo zjištění, že je mu teprve osmatřicet let. Působí totiž dojmem autora, který začínal hluboko v osmdesátých letech, kdy byly motivy každodenních banalit ve sféře amerického nezávislého komiksu ještě horkou novinkou, a svého tématu se drží dodnes. U relativně mladého tvůrce je ale s podivem, proč ještě vytěžuje tento dnes již přežitý motiv a vedle řemeslné zručnosti dává na odiv nepříjemnou pravdu – totiž že není nic nudnějšího než život umělce, což u středostavovského muže-mileniála platí dvojnásob. Možnosti komiksu jsou nekonečné, a tak je otázka, proč se zkoumáním světa a lidstva skončit hned ve vlastní kuchyni.