Psychedelické filmy žánru zvaného drugsploitation v šedesátých letech nehovořily o účincích LSD věrně, užívání drog většinou démonizovaly. Podnětné byly hlavně tím, jak spojovaly progresivní postupy avantgardy s nejpragmatičtějším brakem.
Údajně první, kdo měl tu čest ve (fikčním) filmu okusit účinky LSD, byla legenda béčkových hororů Vincent Price. Ve filmu Třaslavec (The Tingler, 1959) hraje patologa, který objeví, že ve chvílích extrémní hrůzy se člověku kolem páteře vytvoří parazitické monstrum, jež svou oběť zahubí a pak zase zmizí. Jedním z experimentů, které podstoupí, aby „třaslavce“ vynesl na světlo, je právě dávka LSD. „Co s tebou ta věc udělá?“ ptá se sestra hrdinovy manželky. „Máš pak noční můry,“ odpoví její snoubenec. „Jsi vzhůru, ale máš noční můry.“ Price se posléze potácí po své laboratoři a čím dál excitovaněji popisuje, jak droga ovlivňuje jeho smysly, jak se zdi místnosti hroutí a jak se mu nedostává vzduchu. Nakonec ho až k bezvědomí vyděsí kostra zavěšená v místnosti. Bohužel ještě před omdlením zakřičí hrůzou, což způsobí, že se čerstvě zhmotněný třaslavec zase rozplyne do prázdna.
Není asi velkým překvapením, že scéna – často citovaná jako první trip v hraném filmu – nezachycuje účinky drogy příliš věrně. Režisér William Castle zfilmoval spíš stereotypní představy, jež o účincích LSD měla převážná část veřejnosti. A řada amerických filmů šedesátých let věnujících se LSD lavíruje na stejné hraně mezi delirickou fascinací a morální panikou. Tak jako Třaslavec to většinou byly nezávislé, laciné senzacechtivé produkce, které se chtěly přiživit na tabuizovaném, ale zároveň vzrušujícím tématu.
Filmový historik Eric Schaefer v knize Bold! Daring! Shocking! True! A History of Exploitation Films, 1919–1959 (Smělé! Troufalé! Šokující! Pravdivé! Historie exploatačních filmů, 1919–1959) z roku 1999 správně poznamenává, že vlna psychedelických a hippie exploatačních filmů šedesátých let plynule navazuje na starší trend „drugsploitation“, kde roli „veřejného nepřítele“ většinou sehrávala marihuana. Samotné marihuanové filmy z dvacátých a třicátých let mají kořeny v dlouholeté démonizaci drog v americké společnosti, která sahá až do devatenáctého století a kromě samotných narkotik souvisí také s přistěhovalci. Drogy byly často jedním z rysů degenerace, které bílá většina připisovala „podezřelým“ etnikům – opium bylo spojené s Číňany, kokain s Afroameričany a marihuana s Mexičany. V exploatačních filmech byly ale tyhle společenské nálady ještě posunuté – drogy tu pronikají z kriminálního prostředí do vyšších a „spořádanějších“ sociálních vrstev a „stahují“ jejich příslušníky, často mládež, dolů. Slavný marihuanový film Tell Your Children (známější pod názvem Reefer Madness, 1936) je toho typickým příkladem – a to včetně groteskně přehnaných scén zobrazujících účinky drogy. Marihuana způsobuje neovladatelné záchvaty sexuálního chtíče a násilnických choutek, samozřejmě za permanentního doprovodu hysterického smíchu.
Vztah exploatačních filmů k LSD byl ale přece jen rozporuplnější. Psychedelická droga totiž tentokrát nevytvářela konflikt mezi chudými přistěhovaleckými komunitami a bílou většinou, ale spíš rozpor mezi generacemi. LSD bylo jedním ze symbolů kontrakultury, hippies a sexuální revoluce – a nezáleží na tom, jak moc byla droga mezi mládeží reálně rozšířená, protože o realitu v exploataci nikdy příliš nešlo. V této době vzniklo i několik staromódních pseudodokumentárních filmů, které křiklavě varovaly před nebezpečím nové drogy – mimořádně roztomilý příklad je film Weird World of LSD (1967), který předvádí katalog příšerných účinků této látky, založených především na tom, že vyvolává nejroztodivnější halucinace. Tuto charakteristiku droze připisují prakticky veškeré filmy, které se o ni v šedesátých letech otřely. Z LSD se v rukou filmařů stala magická pohádková substance generující slastné i hororové přeludy. Filmy jako Psychedelic Sex Kicks (1967) nebo The Acid Eaters (1967) zobrazovaly sexuální orgie rozpoutané konzumací drogy (bizarní zápletka druhého jmenovaného pojednává o skupince kancelářských zaměstnanců, kteří tráví víkendy v divočině u obří pyramidy z LSD).
Nejslavnější z drugsploitation filmů The Trip (1967), na kterém se dva roky před Bezstarostnou jízdou (Easy Rider, 1969) sešli Jack Nicholson, Peter Fonda a Dennis Hopper, na začátku obsahuje psaný text varující před účinky psychedelik, jaké jsme mohli vídat v drugsploitation filmech z třicátých let. Zbytek filmu je ale složený z podivných halucinací, jimž je vystaven televizní producent, který se uchýlí k LSD kvůli rozvodu se svou nevěrnou manželkou. Tato díla předvádějí pestrou, i když z dnešního pohledu hodně naivní škálu ryze filmových psychedelických efektů – barevné filtry, dezorientující střih i práci s kamerou a především plejádu nonsensových halucinačních sekvencí. Právě v tom jsou nejpodnětnější – představují přímé spojení postupů progresivní filmové avantgardy a nejpragmatičtějšího a v jádru konzervativního braku.
Autor je filmový publicista.