Centrum Ústeckého kraje se léta potýká s nekoncepčním urbanistickým plánováním, tlakem soukromých zájmů i politickým diletantstvím. Přichází tak o výjimečné architektonické památky, veřejné majetky i o svůj genius loci. Jak tomuto směřování zabránit?
„Ústí nepustí!“ – Ústí nad Labem i Ústecký kraj mají od loňského roku nové vizuální identity včetně nových log a propagačních hesel. Vzhledem k dosavadní (ne)komunikaci s veřejností se jedná o významný posun, při zhlédnutí lehce kýčovitých vizuálů ovšem člověk snadno znejistí, vezme-li v potaz přetrvávající stigmatizaci a strukturální problémy krajského města. V jeho čele stojí již devátým rokem strana ANO 2011, kontinuální vláda se ale ve strategickém rozvoji města ani v městském plánování příliš pozitivně neprojevila. Vratké kulturní základy, zničená urbanistická struktura, zprivatizovaný bytový fond i samotné centrum jsou smutným dědictvím, se kterým si vedení města zatím neporadilo. Důkazem je mimo jiné třeba činnost městského architekta Vladimíra Charváta, kterému byla Českou komorou architektů v roce 2019 pozastavena autorizace a v roce 2021 dokonce z disciplinárních důvodů odejmuta. Před více než dvěma lety vzniklo memorandum o zřízení Kanceláře architekta města (KAM), které podepsali tehdejší koaliční partneři ANO 2011, PRO! Ústí, ODS a Pro zdraví a sport. PRO! Ústí ale kvůli neshodám koalici opustilo a celé memorandum padlo. Současné vedení letos sice vypsalo výběrové řízení na KAM, která má být součástí kanceláře primátora Petra Nedvědického – na vznik nezávislé instituce, jež by koncepčně pracovala na rozvoji Ústí nad Labem tak, jak to navrhoval architekt Jan Hrouda z PRO! Ústí, ale podle primátora nejsou v rozpočtu finance. Neměli bychom však opomenout světlé výjimky v rozvoji města, jako je studie regenerace zadního traktu Masarykovy ulice.
Tlak peněz
Podobu měst často neblaze ovlivňuje souboj privátní monetizace s náročností péče a účelností kvalitní architektury. Plejáda hodnotných staveb i uměleckých děl tak padne nebo už padla za oběť jednoduchým řešením, kapitalizaci majetku a občas i čirému politickému diletantství a oportunismu. Vzpomeňme na Prior v Modřanech, dům Radost na Žižkově, Telekomunikační ústřednu v Dejvicích, Transgas nebo Hotel Praha. Ústí nad Labem má aspoň malé štěstí v tom, že zisk z bourání nedosahuje takové výše jako v Praze, i přesto ale už ztratilo řadu cenných architektonických a uměleckých realizací a mnoho dalších je v ohrožení.
Na Střekově se nyní takto bojuje o správní budovu Schichtových závodů, kdysi výkladní skříň průmyslového Rakouska-Uherska (viz A2 č. 5/2023). Hodnota Schichtovy výstavby tkví v její materiální i městotvorné kvalitě: představuje dělící linii mezi městem a průmyslovým areálem. Pro záchranu památky se argumentuje mimo jiné odkazem kapitalisty Johanna Schichta, jenž stál u počátků budování impéria Unilever, při adorování ústeckého průmyslového růstu by se ale nemělo zapomínat na vykořisťování lidských i nelidských zdrojů, například v prvních dekádách 20. století v Belgickém Kongu. Etické reflexe se nehodí do argumentace za záchranu ohrožené stavby, ale mohly by sloužit k diskusi nad případnou budoucností budovy. Kraj zvažuje relevanci investice a využití Schichtových závodů je v kontextu dekolonializačních strategií a fondu spravedlivé transformace více než nasnadě – nabízí se vytvoření expozice o vlivu průmyslového růstu na lokální a globální struktury v minulosti i současnosti a problematizování extraktivistických tendencí, třeba právě na příkladu firmy Unilever a těžby uhlí či lithia.
Vedle kapitalizace brownfieldů se v privátním sektoru setkáváme s další developerskou strategií, jak maskovat výdělek za potřeby obyvatel. Takovému tlaku čelí Střekov, kde se developer Saller Group snaží o vybudování obchodní zóny typické pro výstavbu v suburbiích na přelomu milénia. V důsledku zvyšování cen ve stavebním sektoru a následného promítnutí do cen pronájmů a díky přetrvávajícímu územnímu plánu k této „lidlifikaci“ zatím nedošlo. Podobný pokus, avšak se smutnějším koncem, proběhl u Západního nádraží. Novému Lidlu zde ustoupila městská zástavba, ve které se v osmdesátých letech 19. století nacházelo kulturní centrum české menšiny v tehdejším německém Ústí. Majitel nechal celou čtvrť cíleně chátrat, až musela být stržena. V nepříliš dostupné oblasti se přitom nacházejí tři obchody podobného charakteru.
Boj s minulostí
Nedémonizujme ale jen přístup soukromníků, podobně se chovají i veřejné instituce. V Ústí nad Labem se příliš nestaví, spíše se bourá, takže výstavba kampusu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně (UJEP) byla jednou z mála stavebních příležitostí, které podle tehdejšího vedení univerzity musela ustoupit zachovalá podoba bývalého areálu Masarykovy nemocnice. Zbouraly se bytové domy z počátku 20. století a ojedinělá monumentální expresionistická porodnice, necitlivě se zrekonstruovala budova interny a nově postavilo několik budov s nepříliš valnou architektonickou hodnotou, například vědecká knihovna nebo Centrum materiálů, mechaniky a technologií. To vše v duchu současné logiky: rekonstruovat je drahé, takže stavbu zbouráme a postavíme novou.
Mediální pozornost si vysloužila i chystaná rekonstrukce Krajského úřadu Ústeckého kraje, odhadovaná na 170 milionů korun, a proměna okolní veřejné plochy a vnitřních přilehlých dispozic za 230 milionů, které jsou vzhledem k dosavadnímu průběhu ukázkou netransparentního zadávání zakázek a politické svévole. V roce 2021 byl tehdejším vedením (ANO 2011, ODS a Spojenci pro kraj) z budovy úřadu bez jakékoli diskuse odstraněn reliéf srpu a kladiva. Politici odkazovali na dřívější rozhodnutí, následně na špatný stav travertinu a na dodatečnou uměleckou soutěž. Výsledek interní soutěže Fakulty umění a designu UJEP ani následující kroky však vedení kraje nezveřejnilo. Měřítkem dalších plánovaných zásahů bude co nejnižší cena v co nejkratším čase. Krajská rada jednala také o odstranění výdechů a rampy, které s tzv. vanou a již neexistujícím reliéfem tvořily kompaktní kompozici stavby. Neúctu k budově i veřejnému prostoru jen podtrhuje proměna navazujícího prostranství na parkoviště pro zaměstnance. Před úřadem je navíc už deset let rozestavěné obchodní centrum, což spolu s všudypřítomnými auty může vzbudit dojem, že se zde staví parkovací dům.
Architektura reálného socialismu může být problematická pro svou energetickou náročnost i přístupem k přilehlým urbánním kontextům, což v kombinaci s generačním antikomunistickým étosem představuje pro ojedinělou budovu zatěžkávací zkoušku. Lze to ilustrovat i na případu kulturního domu Repre v Mostu, nedokončení výstavby středu města a špatné rozvojové strategie – například stavba obchodního centra Central zapříčinila pokles demografické křivky a vytrácení kulturního i komerčního života z okolí této městské dominanty. Ta s největší pravděpodobností padne za oběť politické neochotě o socialistickou architekturu pečovat.
Za Ústí půvabné
Kvalitní architektura i umění v čase obstojí, vyvstává ale otázka, zda odolá míře naší vyspělosti. Je zřejmé, že památková péče, přístup stavebních úřadů i financování veřejných zakázek potřebují nutnou restrukturalizaci, aby veřejný prostor nebyl rukojmím kapitálu a politického diletantství. Nemuselo by pak docházet k takovým absurditám, jakou je třeba plán firmy Bauhaus převézt ke své nové ústecké pobočce obří poutač až z Brna. Půvab a krása Ústí nad Labem tkví v jeho syrovosti, nedokonalosti i rozpačitosti. Je nutné, aby se na jeho vývoji podíleli nezávislí architekti, urbanisté a odborníci, kteří si budou umět správně odpovědět na klíčovou (nejen) urbanistickou otázku: Komu patří město?
Autor je umělec a pedagog.