Příručka pro psychonauty

V posledních letech začíná být skoro nemožné ignorovat informace o tom, jak látky měnící vědomí mohou obohatit (nejen) psychiatrii. Psychedelická renesance dosahuje vrcholu, což potvrzuje loňské vydání (a letošní dotisk) dvoudílné kolektivní monografie Psychedelika a psychonautika. Příručka tohoto typu u nás byla již dlouho potřeba. Nyní ji konečně máme – najdeme v ní množství užitečných informací, ale také některé nedostatky typické pro českou psychonautiku.

V další fázi

Publikace by nevznikla bez nadšení členů a členek České psychedelické společnosti (CZEPS), která pro destigmatizaci psychedelik udělala – a stále dělá – velký kus práce. Ve zhuštěné formě zachycuje práci CZEPSu za šest let existence, přičemž přímo historii společnosti se věnuje Eva Césarová. Kromě toho obsahuje i části věnované mechanismům účinku látek, etnobotanice, historii psychedelik, psychoterapii, rizikům užívání, spiritualitě, etice a právu. V kapitole o tzv. psycare se popisuje práce těch, kteří na festivalech dobrovolně pomáhají lidem pod vlivem drog.

Svým členěním připomíná učebnici a je poměrně přehledná. Jednotlivé statě jsou psány odborným jazykem a každá je zakončena seznamem použité literatury. Celkově je patrné odhodlání přivést psychedelika zpět do veřejného prostoru a navázat tím na tradici československého psychiatrického výzkumu šedesátých let.

Doba se ovšem rychle mění, ještě donedávna byla legalizace psychedelické terapie něco nepředstavitelného, což pohánělo celou psychonautskou komunitu. To už pomalu přestává platit a psychedelická renesance směřuje do další etapy svého vývoje. V některých amerických státech, například v Oregonu, už dochází k legalizaci psychedelik a není vyloučeno, že Evropa bude další na řadě. Může se pak stát, že monopol na nakládání s psychedelickými látkami získá některá z větších farmakologických společností a to, o co CZEPS tak dlouho usiluje, zmonetizuje tzv. velký hráč.

Psychedelická léčba byla v roce 2018 označena za tzv. průlomovou terapii deprese, přesto se začínají vynořovat některé praktické a méně vznešené otázky. Ty se týkají hlavně financování, protože například psilocybinová terapie je mnohem nákladnější než podávání běžných antidepresiv – sese s látkou trvá až osm hodin, po celou dobu jsou přítomni dva terapeuti a k procesu patří také přípravná a následně i integrační sezení. Cesta psychedelik z undergroundu poháněná entuziasmem tak může skončit v pasti pragmatického přepočítávání nákladů. Z tohoto pohledu se Psychedelika a psychonautika jeví jako společné dílo vytvořené s opravdovým zapálením pro věc a bez ohledu na peníze.

Kniha přichází v době, kdy sice už existuje nepřeberné množství memů s motivy psychedelik, ale v češtině dosud nevznikla ucelená publikace, která by sloužila jako soubor základních a užitečných informací, a to zejména pro studenty přírodních i humanitních oborů, případně začínající psychonauty. Slovo psychonaut lze z řečtiny doslovně přeložit jako „námořník duše“; označuje člověka, který se zabývá myslí, vědomím a různými technikami, jež je mohou měnit. Právě jako příručka pro psychonauty slouží kniha výborně, protože je nabitá informacemi a každá kapitola potvrzuje odbornost i zaujetí autorského kolektivu.

Zpátky na zem

Iniciátorem a editorem obou svazků je Vojtěch Cink, který v České psychedelické společnosti vykonává funkci garanta odborné sekce. Psychedelika a psychonautika se snaží obsáhnout problematiku látek měnících vědomí v celé její šíří, ale zřejmě i kvůli tak velkému cíli trpí některými nedostatky, které provázejí českou psychonautiku odjakživa. Při čtení se může zdát, že jednotlivé části knihy jsou sice extrémně informačně nabité, ale jako by místy ztrácely kontakt mezi sebou a někdy i se čtenářstvem. Příkladem může být hned první kapitola, v níž je velmi detailně popisován mechanismus účinku psychedelik, což může mít na čtenáře a čtenářky podobný efekt jako aplikace vyšší dávky ketaminu. Text je napsán precizně, jeho autorem je ostatně jeden z největších odborníků na fyziologii a neurobiologii Čestmír Vejmola. Pro laické čtenářstvo může být ale bez patřičného úvodu k jednotlivým substancím těžko přístupný. Možná měla být tato kapitola upravena do srozumitelnější podoby, případně zařazena na jiné místo v knize. I na dalších statích je znát, že šlo o již hotové samostatné texty, jimž chybí něco, co by je drželo pohromadě. Nabízí se pak otázka, komu je kniha určena, protože zvládnout odborně psané kapitoly o etnobotanice stejně jako o právu může být místy vyčerpávající. I proto by neškodilo, kdyby autoři a autorky občas sestoupili na zem.

Látky měnící vědomí jsou často prezentovány jako něco posvátného a všespásného. Psychedelická spiritualita v kombinaci s rolí psychoterapeuta může být ale záludná. V knize jsou kapitoly o psychedelické psychoterapii obsáhlé a podrobně popisují práci s aktuálně nejvyužívanějšími substancemi – MDMA, ketaminem a psilocybinem –, ale také jejich využití v paliativní péči nebo v adiktologii. Popis rizik, kterým čelí psychedeličtí terapeuti a terapeutky spíše než sami uživatelé, by si ale zasloužil vlastní prostor. V kapitole o psilocybinu se například dočteme, že „terapeut je spíše v roli svědka nebo průvodce procesem“, což je důležitá myšlenka, která by si zasloužila rozvést právě kvůli velkému důrazu na spirituální a religiózní rozměr psychedelik, který knihu charakterizuje. Lidé, kteří s těmito látkami „umějí zacházet“, se mohou někdy prezentovat jako nositelé určité speciál­­ní dovednosti. Oproti tomu lidé, kteří léčbu vyhledají, bývají v krizi, traumatizovaní nebo jinak zranitelní. Případy selhání bezpečnosti nebo neudržení hranic už známe. I z toho důvodu je třeba se tomuto nepříliš přitažlivému tématu věnovat.

V poslední době se navíc začínají objevovat i případy neúspěchu některých psychedelických retreatů, které v období největšího boomu rostly doslova jako houby po dešti. Právě toto prostředí spojené s instantní psychedelickou ceremonií může podporovat umělou spiritualitu a osobnosti typu Karla Janečka.

Intoxikace stresem

Jeden z memů říká: „Nepotřebuju ketamino­vou terapii, ale dvacetihodinový pracovní týden.“ Celkem trefně tak ilustruje situaci psychedelické terapie v současném kontextu. V posledních letech procházíme jednou krizí za druhou a nezdá se, že v blízké době dojde k zásadnímu zlepšení. Tři roky covidu nás uvrhly do izolace, v níž jsme byli konfrontováni sami se sebou, klimatická krize je s každou novou zprávou Mezinárodního panelu pro změny klimatu (IPCC) čím dál reálnější a Ruskem rozpoutaná válka na Ukrajině stále trvá. Z lokálních problémů duševního zdraví je nutné zmínit například krizi dětské psychiatrie, která je v Česku v totálním rozkladu, nebo čím dál vyšší náklady na normální život. V tomto kontextu se může psychedelická terapie jevit opravdu jako zbytečný luxus v příliš těžké době. Přijmout tento pohled by ale bylo příliš krátkozraké. Terapie se substancí je nejen jednou z metod, jak léčit psychické problémy, ale také může přispět k širšímu vnímání vlastního života a krea­tivnějšímu řešení těžkých situací, zkrátka ke zdravějšímu vztahu k sobě samému.

Psychedelika a psychonautika jsou tedy potřebný a užitečný počin, zachycující atmosféru psychedelické renesance v českém kontextu a shrnující všechny současné i historické poznatky k tématu. K dokonalosti mu schází větší ohled na čtenáře a čtenářky a snad i kritičtější pohled na předmět vlastního zkoumání. Bude zajímavé sledovat, jakou cestou se osud psychoaktivních látek bude ubírat dál. Až svazky této publikace otevřeme za pár let, budeme už snad vědět, které odbočky se ukázaly jako slepé.

Autorka je psycholožka a terapeutka.