Pro všechny živé lidi na zemi

V závěru loňského roku byla vydáním svazku Futuristické manifesty vyplněna další mezera v literatuře raných avantgard. Na více než šesti stech stranách polygraficky dokonale zpracované knihy je po jednotlivých tematických okruzích řazeno několik desítek futuristických manifestů z let 1909 až 1939. Po více než sto letech se tak můžeme s odvážnými myšlenkami italských futuristů seznámit v patřičné šíři.

Obsáhlá úvodní stať nazvaná Futurismus v avantgardních souvislostech, jejímž autorem je editor svazku Jiří Pelán, sleduje hnutí stojící u zrodu evropských avantgard od jeho razantních počátků přes vrchol těsně před první světovou válkou až k pozvolnému úpadku ve dvacátých letech, kdy se přiklonil ke společenskému establishmentu a do jisté míry i k nastupujícímu fašismu. Manifesty, které pro futuristické hnutí tvořily hlavní modus operandi, vycházely ve zběsilém tempu od roku 1909 a chtěly postihnout všechny umělecké, společenské i politické oblasti. Jejich radikální charakter a útočný jazyk měly za cíl obrodit společnost, zbavit ji nánosů minulosti a vyzdvihnout výdobytky techniky a moderní způsob života.

Všeobjímající ambice

Kniha obsahuje sedm oddílů, do nichž Zora Obstová a Jiří Pelán uspořádali své překlady manifestů podle jednotlivých uměleckých oborů – od literatury přes výtvarné umění po hudbu. Bohatá obrazová příloha v závěru knihy obsahuje faksimile titulních stran manifestů, výňatků z jejich textů, letáky, vybranou fotodokumentaci divadelních her a kostýmových návrhů i barevné přetisky futuristických obrazů. Součástí je i soupis všech manifestů, abecedně řazený seznam futuristických autorů pocházející z roku 1927 a medailonky sto patnácti futuristických umělců.

Autorem většiny manifestů je Filippo Tommaso Marinetti, jemuž se v roce 1909 podařilo propašovat první futuristický manifest na titulní stranu pařížského deníku Le Figaro. Jeho zprvu poetický jazyk přechází v závěrečné části do jedenácti úderně formulovaných bodů, požadujících zásadní změnu „pro všechny živé lidi na zemi“. Volba pojmu „futurismus“ přitom tehdy nebyla samozřejmá, Marinetti původně uvažoval i o „dynamismu“, případně „elektrismu“. V dalších letech následovaly desítky manifestů a dalších textů, jejichž autory jsou vedle Marinettiho například Enrico Prampolini, Fortunato Depero, Luigi Scrivo, Emilio Settimelli, Bruno Corra, Carlo Carrà nebo Luigi Russolo. Názvy manifestů odpovídají různým oborům lidské činnosti: Technický manifest futuristické literatury, Zrušení syntaxe, Bezdrátová imaginace, Osvobozená slova, Abstraktní verbalizace, Manifest futuristických dramatiků, Manifest futuristického tance, Divadlo překvapení, Futuristická kinematografie, Manifest futuristických malířů, Manifest o barvě, Futuristická architektura, Futuristická hudba – technický manifest nebo Umění hřmotu. V knize nicméně nejsou zařazeny texty zaměřené na proměnu společnosti a politiky, například Manifest futuristické politické strany (1918), třebaže podtrhují snahy futurismu postihnout veškeré oblasti lidského konání a tvoří nedílnou součást jeho odkazu.

Hluk a hřmot

Jazyková stránka futuristických manifestů staví překladatele před mnohé záludnosti a nesnadné volby. Dobře je to patrné při porovnání se staršími existujícími překlady některých manifestů, které vyšly v malém komentovaném výboru Josefa Hajného s názvem Panoráma italského futurismu v časopisu Světová literatura (č. 5–6/1969). Pro názornou představu si ocitujme úvodní pasáž ze slavného Marinettiho textu Založení a manifest futurismu nejprve ve starším překladu (Hajný zde není jako překladatel výslovně uveden): „Já a moji přátelé jsme bděli celou noc pod lampou mešity s kopulemi z prolamované mosazi, plné hvězd jako naše duše, protože i ony zářily uzavřeným třpytem elektrického srdce.“ V novém Pelánově překladu zní stejná věta následovně: „Bděli jsme celou noc, mí přátelé a já, bděli jsme pod lampami mešity, jejíž měděné kupole, děrované jako naše duše, měly nicméně elektrické srdce.“

Významný manifest Luigiho Russola L’arte dei rumori (1913) byl v českém prostředí zpravidla uváděn jako „Umění hluku“. Zora Obstová naproti tomu volí výraz „hřmot“: „Starý život byl jedno hluboké ticho. Teprve v 19. století se s vynálezem strojů zrodil Hřmot. Dnes hřmot suverénně ovládá lidskou senzibilitu. Po řadu staletí život plynul tiše, nebo tlumeně. Nejhlučnější hřmoty nebyly ani intenzivní, ani dlouhé, ani rozmanité. Příroda je totiž normálně tichá (…).“

Zde bych se rozhodně přiklonil k výrazu „hluk“ namísto „hřmotu“. Jednak proto, že jde o ustálený pojem, především ale kvůli výslovnosti při mluveném projevu – futuristické manifesty se mají číst nahlas, ne­-li doslova deklamovat. Mým cílem zde však není dokazovat správnost či nesprávnost překladů. Z ukázek je dobře vidět, jak byly futuristické manifesty poetické a zároveň úderné. Jen malá změna stylu nebo použitého výraziva přitom může mít zásadní dopad na jejich vyznění, ať už v tištěné či mluvené formě.

Autor je hudebník a překladatel.