Probuzení za pomoci peyotlu

„Nevěděl jsem, jak žít, věřit a milovat. Byl jsem ztracený – proč tedy nedovršit vlastní zkázu? Tento druh sebevraždy se odehrál prvního srpna roku 1956.“ Takto komentuje v knize Země osvícení (Le Pays de l’éclairement, 1967) francouzský spisovatel a malíř Charles Duits rozhodnutí vystavit se změněnému stavu vědomí a požít peyotlový prášek, který mu jeho přítel přivezl ze Severní Ameriky. Ve vleku společenských předsudků, které obvykle vnímají „drogy“ jakožto „zbabělý únik“ před skutečností „maskovaný za dobrodružnou výpravu“, nejprve požití látky vzdoroval. Poté, co se odhodlá k oné obrazné „sebevraždě“, se jeho svět nadobro změní. Peyotl mu však vědomí nezastřel snovou mlhou, ale naopak ho zaplnil kypícím významem, barvami a předvedl mu nevídanou plnost vjemů. O tomto bolestném protikladu chudé reality a pestrého světa rozšířeného vědomí pojednává Země osvícení především.

Pitvání mršiny racionality

Peyotl, který stál u zrodu této neobvyklé knihy, je tradiční rituální medicína původních obyvatel Severní Ameriky. Kaktus, jehož hlavní psychoaktivní složkou je meskalin, sice není úplně běžnou substancí (ačkoli bývá k sehnání na každé prodejní výstavě kaktusů), avšak její přibližné účinky lze zakusit prostřednictvím látky 2C­-B, syntetizované v sedmdesátých letech drogovým výzkumníkem Alexanderem Shulginem. Účinky peyotlu popisované Duitsem se v mnohém shodují s efektem LSD, jež je na některých místech knihy zmiňováno jakožto hlavní mediální strašák.

Země osvícení detailně rozebírá účinky této psychotropní látky, ale činí tak pomocí synestetické imaginace, básnických metafor či přirovnání a inspirativních vhledů za oponu běžné reality. V Duitsově stylu se mísí umění lyrické zkratky s analytickým zápalem – potkává se tu básník s kritickým výzkumníkem, který zpochybňuje esenciál­ní noetické i filosofické kategorie okcidentálního myšlení. Dělá to s vášní a sympatickým rozhořčením, jímž může místy připomenout jurodivého kazatele, jindy zas prokletého básníka. Během pitvání mršiny racionality a posvátného „objektivního vědomí“ se Duits věnuje tématům, k nimž mnohdy v jiném kontextu dospěli i pozdější autoři.

Cupování povahy reality vede i ke kritice zlatých telat konzumerismu, zpochybňování dualismu a falešných dichotomií, meditacím o bohu nebo nesamozřejmosti sdíleného jazyka a jím formované reality. Jedná se sice o radikální a pro někoho možná problematický náhled na psychedelika jako ultimativní prostředek zakoušení skutečnosti, probouzení a osvobození, je však přesvědčivý svrchovanou důsledností, s níž se probírá všemi fasetami neuspokojivé reality. Tak pevný je mimo jiné díky tomu, že integruje i prožitky temné, démonické a bolestiplné: „Protiklad dobra a zla byl pouhou iluzí. Byl iluzí, protože dobro bylo iluzí, přáním nevědomosti a naděje. Pouze zlo bylo skutečné.“

Ten jed nám zůstane v žilách

Na několika místech je rozebrána i literatura a nedostatečnost jejího jazyka. Kromě upřednostňování poezie, která je schopna „přepisu neznámého, jež v sobě neseme a kterým jsme“, stojí za pozornost i Duitsova práce s klasiky. Zmiňuje zde Emanue­la Swedenborga, Williama Blakea, Stéphana Mallarmého, Charlese Baudelaira, Victora Huga, Henriho Michauxe nebo Arthura Rimbauda. Z básně posledně jmenovaného obyvatele odvrácené strany vědomí vybral i verš, který slouží jako motto knihy: „Ten jed nám zůstane v žilách, i když se fanfára vzdálí a my budeme vráceni starému neladu.“ Obraz vnímání „starého neladu“ reality, která je pak už navždy vnímána prizmatem transformativního jedu, dokonale vystihuje nevratnou změnu, již může silná psychedelická zkušenost vyvolat.

Z konkrétních zážitků stojí za zmínku například první intoxikace, v jejímž průběhu se po sledování magických vlastností oblaků vydal na pláž mezi lidi. Zprvu potkával jen nemocné kulhající postavy, o nichž předpokládal, že pocházejí z nějakého blízkého sanatoria pro léčení pohybových nemocí. Jenže tomu tak nebylo: „Musel jsem dojít na pláž, abych odhalil pravdu, strašlivou pravdu. Všichni lidé byli nemocní. A ti, kteří měli krásná těla, na tom byli nejhůř. Na půvabném a silném pilíři těla byla přidělána ještěrčí hlava zářící hloupostí, anebo opičí hlava prozrazující nebetyčnou surovost.“

Doplňkem popisu zážitků a úvah o povaze reality jsou ke konci knihy i dva prozaické texty. Povídka Kněz a upír začíná jako zaměnitelný upírský horor, ale postupně se tříští do psychedelické alegorie, v níž se Duits snaží na vývoji příběhu ilustrovat změnu vnímání při počínajícím působením meskalinu. Současně tu ale motiv vampyrismu může symbolizovat přijetí substance, která člověka odtrhne od života běžných smrtelníků a přiblíží ho noci, ale i nesmrtelnosti. O druhé próze, nazvané Imhotep, autor píše, že v ní chtěl „nechat zaslechnout zvuk peyotlu, jenž je zvukem, který by vydával nehybný vítr“. Ocitáme se tu v pouštní krajině s ruinami starobylých chrámů, do nichž se z bezčasí vracejí starobylí bohové. Forma se zde nejvíce blíží obvyklým líčením změněných stavů vědomí, ale i díky evokativní schopnosti autorovy obraznosti cítíme z povídky spíše sílu kosmických děl H. P. Lovecrafta nebo atmosféru některých miniatur Jorgeho Luise Borgese.

Duitsovo dílo věnované psychedelikům je cenné nejen důkladným průzkumem intoxikované mysli, ale také pro svou neobyčejnou literární sílu. I kdybychom nesouhlasili s vyhroceným napětím mezi oběma popisovanými stavy vědomí, může být Země osvícení inspirativní mimo jiné obezřetností, s níž zpochybňuje zdánlivě samozřejmé jevy, které pomýleně považujeme za naši niternou součást.