V šedesátých letech řada guruů věřila, že pomocí psychotropních látek je možné změnit svět k lepšímu. To se nestalo, psychedelická zkušenost je však dodnes pro mnohé psychonauty transformativní. Následující text ukazuje, že LSD může mít zásadní vliv rovněž na filosofickou reflexi.
Setkání s LSD mělo pro mě zásadní význam. Způsobilo radikální obrat mého myšlení, vnímání i sebepojímání. Člověk, kterým jsem byl před zkušenostmi s touto látkou, byl jiný než ten po nich. Experimentování s LSD a jejímu zkoumání jsem se věnoval několik let a byly to roky transformativní. Popis kyselinové proměny lze začít sérií překvapení, která jsem zakusil. První z nich spočívalo v tom, že existuje intoxikace, která je silná, dlouhá a lucidní, to znamená, že člověk si je během ní stále všeho vědom, nedochází k pádu do bezvědomí, všechno je stále přítomné. Další překvapení spočívalo v tom, že nevědomé obsahy se stanou vědomými, že snové obrazy, které normálně zůstávají zasuté, lze přímo zakusit. Psychedelická transformace vědomí totiž neproměňuje pouze myšlení, ale všechny části psychiky, celý životní pocit. Velkým překvapením byla také proměna vztahu k sobě samému, totiž zkušenost, že nejsem jednotný, že jsem složenina, poslepovaný a neustále nepevný tvor, jehož konečný tvar je tvarem celého životního příběhu a neustále se mění.
Živé jádro jevů
Jedním z nejsilnějších momentů pro mě jako pro filosofa byl zážitek myšlení, které není vázané pouze na jazyk, ale je konkrétní a smyslové. To, co jsem byl dříve schopen promýšlet pouze pomocí slov v jednorozměrném a lineárním médiu jazyka, se proměnilo ve vícerozměrný, multisenzorický prostor, v němž se koncepty zcela přirozeně prolínají s percepty. Zároveň se ukázalo, že myšlení nemusí mít pouze povahu konstrukce vedené vůlí a plánem, ale také povahu přicházení, zření. V takovém případě obsahy nevycházejí odněkud zevnitř mysli, ale zvenčí, ze světa, z věcí a událostí a ještě z jiných míst a časů, které nejsou otupělé bdělé mysli vůbec přístupné. Jednou z překvapivých filosofických zkušeností bylo v této souvislosti přehodnocení toho, co je idea. Před LSD byla idea jen abstrakce, pouhé slovo, neumělý verbální pokus, jak něco obecně definovat. Poté se však proměnila v živé a stále se obnovující jádro jevů, v pohyblivý a transformující se model, který generuje své nové verze, přechází mezi nimi, aniž by se ustálil, a přitom zůstává sám se sebou identický.
Každá idea, každá myšlenka, každý záchvěv smyslové zkušenosti se během intoxikace zároveň stává součástí spleti – mnohovrstevnaté sítě propojení, propletení a prorůstání, která se díky psychedelickému opojení otevírá. Vytržení z normálního běhu zakoušení je současně ponorem do otevřeného dění. Je přitom zřejmé, že toto vytrhující ponoření, tato extatická cesta z navyklého a srozumitelného vede do Otevřena. Kyselina totiž rozpouští stabilní a bezpečné hranice a pevné tvary, vše proměňuje na vibraci a odkrývá rytmickou a dynamickou povahu stále se přeskupující skutečnosti. Cesta do Otevřena je cestou tekutosti, vede do původního chaotického praživlu, z něhož všechny věci a události vystupují jako dočasné konfigurace a odkrývá skutečnost jako neustálý souboj plynutí a zastavení, trvání a mizení, sedimentace a rozpouštění. Propast, která se tak otevírá, není však temnou prázdnotou, ale naopak hlučnou plností naplněnou neustálým bojem mezi bujením, růstem, formováním a do sebe zahýbáním na jedné straně a uvadáním, odumíráním, deformováním a rozplétáním na straně druhé.
Setkání s bezmeznem
Jednou z hranic, kterou kyselina rozpouští, je hranice jazyka. Rozbíjí soudržnost slov, mění jazyk na zvukové a grafické události na povrchu dění a ukazuje povahu jazyka jako struktury a sítě propojené s jinými strukturami. Narušuje ostatně všechny ustálené kognitivní formace, zejména pak vnímání. Odkrývá jeho multisenzoričnost, tedy neustálé propojení všech smyslových polí, na které máme tendenci zapomínat, ničí hranice mezi jednotlivými smyslovými událostmi, protože je činí součástí komplexní senzorické sítě. LSD nás přesouvá do roviny vznikání (a zanikání), dramatického bobtnání a zpřístupňuje nemožné situace. Najednou vidíte sebe sama jako někoho jiného, jako druhého, původně osobní sebevědomí se vztahuje k bývalé osobě jako k nahodilé formaci nějakého původnějšího zdroje. Kyselina je tak zároveň rozpouštějící i analytická, protože překročení hranice znamená její poznání. Je to poznání hranice jako tvůrčího principu, jako procesu vymezování tvaru, jako události rozhraničování bezmezna, které je propastí a zároveň vířící buněčnou strukturou, v níž se hemží trsy a hejna zárodků toužících po potravě a po pokračování vlastního tvaru. Setkání s LSD bylo setkáním s otevřeným bezmeznem coby prostředím nevědomého, netematizovatelného, ze sebe samého prýštícího nutkání.
Z takového setkání pak vyplývá otázka, které se nelze vyhnout. Co je to LSD? Co tuto látku dělá tím, čím je? Co je zdrojem její vlastní moci? Z perspektivy otevřené a mnohovrstevnaté sítě se na takovou otázku neodpovídá lehko, protože podstata každého jsoucna je zde nutně relativní, tedy vztahová. Moc a povaha každé věci a události je vždy otázkou kontextu, spojení a působení. To, čím kyselina je, poznáme z toho, jak funguje a jak působí v kontextu lidského užívání. Šamanské kultury o psychedelických rostlinách, houbách a zvířatech uvažují jako o učitelích, jako o někom, kdo zprostředkovává komunikaci a kdo sám komunikuje, něco sděluje a otevírá spojení, která jsou jinak mimo dosah vědomí. Tento zvláštní druh komunikace začíná požitím, tělesným přijetím cizí biochemické struktury, která mění fungování mozku. LSD nás tak bezprostředně odkazuje k naší tělesnosti, k biochemické vrstvě existence a k látkové povaze našeho propojení s realitou, která v psychedelickém opojení vystupuje jako Wirklichkeit, tedy jako proces vzájemného působení, prostupování a ovlivňování. Je samozřejmě záhada, proč zrovna tato konkrétní chemická struktura působí právě tímto způsobem, proč jsou naše těla a naše mozky uzpůsobeny k jejímu přijetí a proč se naše vědomí pod jejím vlivem zcela nerozpadne a uchová si svou integritu. LSD je totiž aktivátorem transformace a transmutace, způsobuje přepodstatnění, jehož důsledkem je odhalení nerozpletitelnosti spleti, která je neanalyzovatelná, protože předchází reflektujícímu vědomí a ukazuje hranice racionality, hranice možného uchopení a konceptualizace.
Autor je filosof.