Špína a stud v Maroku

V pološeru marockého krejčovství se odvíjí milostné drama o jednom partnerství a jedné lásce. Režisérka Maryam Touzani se novinkou Modrý kaftan (Le Bleu du caftan, 2022) vrací k rozviklávání zastaralých společenských struktur, které v podobě striktně konzervativních hodnot svazovaly už hrdinky jejího debutu Adam (2019). Ve svém druhém filmu, jenž se zaměřuje na stárnoucí manželský pár a jejich mladšího pomocníka, cílí na rigiditu silně náboženského prostředí a staví proti sobě dvě protichůdná pojetí tradic. Na jedné straně opatrnou prezervaci ručního vyšívání kaftanů, tohoto postupně vymírajícího kulturního dědictví, na straně druhé úzkostlivé vymáhání normativních vztahových vzorců a rodinných poměrů, které zapovídá cokoli jiného než heterosexuální soužití.

Krejčí Halim stojí na rozcestí zvyklostí a modernity, pasivní stability a aktivní změny – je pozorným manželem a jedním z posledních řemeslníků ve městě, kteří šaty nezdobí pomocí šicího stroje. Současně ale před svým příkladným životem pravidelně utíká do lázní, kde se tajně stýká s náhodnými muži, případně nesměle pošilhává po svém učedníku Júsefovi. Vedle kriminalizace homosexuality a internalizované homofobie hrdinovi navíc svazuje ruce zhoršující se fatální nemoc jeho manželky, jež potřebuje stále důkladnější péči.

Zády ke konvencím

Manželství Halima a Miny, které navenek působilo takřka idylicky, tím pomalu nabývá transakčního charakteru. Ona má iluzi šťastného života naplněného partnerstvím a oporu během onemocnění. On získal alibi před veřejností a požehnání diskrétně se realizovat jinde, respektive s někým jiným. Přesto mezi nimi nejde o čistý a bezcitný pragmatismus, ale spíše o křehkou symbiózu, která se zrodila z celoživotního přátelství. Oba tak nalézají rovnováhu a útěchu v izolaci od okolního světa, ukrytí před společenskými konvencemi, jež od Halima požadují, aby byl rázným patriar­­chou, a po Mině, aby o něj bezpodmínečně pečovala. V soukromí bytu a dílny se nicméně jejich role převrací a vzniká zrcadlový odraz platných společenských norem, jejichž arbitrární povaha pomalu vyplývá na povrch.

Tuto dohodnutou konstelaci manželů – stejně jako slibně načrtnuté téma filmu – ale brzy naruší přítomnost Júsufa. Samozřejmost, s níž mezi muži vznikne přitažlivost a náklonnost, aniž by spolu prohodili jediné slovo, jež by se netýkalo nití, však prozrazuje dramaturgickou omezenost a především bezradnost v počínání s queer motivem. Nejenže dva protagonisté prakticky nemají společného nic jiného než svoji skrytou identitu, Júsufova charakteristika si vystačí s tím, že má (alespoň podle Halima) sošná záda. To režii každopádně stačí k tomu, aby mezi nimi svižně narýsovala milostné vzplanutí znázorněné obligátním setkáním dlaní při stříhání látky. Podobně odměřené a strojené zůstávají i další projevy sympatií, které od letmých dotyků unáhleně přeskakují k vyznávání lásky, jako by v mezičase měli příležitost se zázračně sblížit.

Jak se zbavit tabu

Lze namítnout, že příběh je zasazený do reálných podmínek, v nichž je takové chování trestné, a snaží se je reflektovat, tudíž přirozeně nebude zobrazovat explicitní výjevy. O to víc by se Modrý kaftan mohl věnovat vzájemnému poznávání protagonistů namísto přemrštěné pozornosti namířené k tělesnému kontaktu. Takhle vzniká dojem, že setkání dvou gayů v jedné místnosti nevyhnutelně vyústí v milostný poměr bez ohledu na chemii mezi aktéry nebo jejich osobnostní rozdíly. Snímek proto místy promlouvá stejně úzkoprsým jazykem jako marocká společnost, jejíž zpátečnictví kritizuje. Toto zdání ještě umocňuje scéna, během níž se Halim umírající manželce omlouvá za svoji sexualitu a za to, že pošpinil její jméno, zatímco Mina mu blahosklonně nabízí rozhřešení.

V souvislosti s úspěchem snímku v Cannes, odkud si Modrý kaftan vloni odvezl cenu FIPRESCI, udělovanou Mezinárodní federací filmových kritiků – a také s přihlédnutím k tomu, že ocenění Queer Palma na stejném festivalu získalo pákistánské trans drama Joyland (2022) režiséra Saima Sadiqa –, se nabízí otázka, jak ovlivňuje hodnocení titulů s queer tematikou jejich původ v zemích tabuizujících LGBTQ+ identity. Joyland sklouzává k sexuální fetišizaci transgender postavy a Kaftan zachycuje homosexuální vztah pouze na základě fyzické přitažlivosti. Oba snímky kopírují převládající stereotypy nehostinné atmosféry, v níž musí tamní queer lidé přežívat. Neleží ale samotná podstata queer bytí a tvorby spíše v potenciálu podvracet a zneklidňovat než v reprodukci dominantního čtení? Zdá se tak, že samotný fakt, že Modrý kaftan i Joyland vznikly v podmínkách konzervativní společnosti, přinesl těmto dílům uznání i přes jejich kolísavé a někdy problematické kvality.

Autorka je filmová publicistka.