Vše o LSD

Éru psychedelické revoluce započal švýcarský chemik Albert Hofmann v roce 1938, kdy v Basilejském výzkumném institutu Sandoz poprvé syntetizoval LSD­-25 jako dvacátou pátou látku v řadě derivátů kyseliny lysergové, což je zásadní složka námelových alkaloidů. Ačkoli jsou námelové sloučeniny velmi účinné a v lékařství se používají například k zastavení gynekologického krvácení nebo k léčbě migrén, tyto konkrétní vzorky byly v laboratoři označeny jako nezajímavé. V roce 1943 se ale Hofmann k látce vrátil a syntetizoval ji znovu. Během této činnosti zažíval silné vlny emocí, viděl výrazněji barvy a jeho vnímání bylo značně proměněno. Po prvotních pochybnostech o vlastním duševním zdraví mu došlo, že za tyto změny může neopatrnost při práci s preparátem. O tři dny později, 19. dubna 1943, proběhla historicky první řízená intoxikace LSD. Hofmann chtěl látku lépe prozkoumat a s opatrností sobě vlastní si vzal 250 mikrogramů, což byla čtvrtina dávky, která se aplikovala u ostatních námelových derivátů. Účinky však byly tak masivní, že se nemohl soustředit na práci a vyrazil domů. Vzhledem k tomu, že se ve válečné Basileji nesměla používat auta, jel na kole. Popis této psychedelické cesty se stal natolik ikonickým, že se 19. dubna dodnes slaví takzvaný „Bicycle Day“ a postava jedoucí na kole často zdobí kyselinou nasáklé papírové aršíky s odměřenými dávkami.

Mezi peklem a rájem

Pak už to šlo rychle. V roce 1947 vyšla první studie o účincích diethylamidu kyseliny lysergové na psychiatrické pacienty a od té doby se tato nesmírně silná látka stala nejen nadějí psychiatrů a psychoterapeutů, ale také jednou z vůbec nejdémonizovanějších substancí 20. století. Psychiatr Stanislav Grof (nar. 1931), jehož Hofmann označoval za kmotra tohoto svého nezvedeného dítěte, se k LSD dostal v rámci československého výzkumu. První sezení měl v roce 1956 s docentem psychiatrického oddělení Lékařské fakulty UK Jiřím Roubíčkem, mimo jiné autorem knihy Experimentální psychosy (1961). Jak je zřejmé z názvu, v počátcích výzkumu se účinky LSD v terapeutické praxi chápaly jako simulace psychotických stavů, jež byly pro lepší vhled do pacientových prožitků zprostředkovávány psychiatrům i zdravotnímu personálu. Tento přístup byl však záhy překonán nejen pro jeho zkreslující rámec, ale především proto, že vize a zážitky nejsou způsobeny prostým biochemickým a fyziologickým působením látky. LSD škálu zážitků mezi peklem a rájem pouze vytahuje z podvědomí, a funguje tak spíše jako zesilovač, který „napomáhá projevení se nevědomého obsahu z různých úrovní osobnosti“.

Terapeutům záhy došlo, že podoba seance závisí mimo jiné i na setu a settingu, které Grof v knize definuje jako „vnitřní psychické nastavení“ a „vhodný vnější rámec“. Jejich součástí je momentální nálada průzkumníka, prostředí, v němž se seance odehrává, a přirozeně i osoba průvodce. Grof shrnuje různé metody práce s LSD v terapiích i jejich dynamiku včetně zhodnocení různých účelů a účinnosti léčby. Dozvíme se o využití látky v rámci různých metod a škol, ať už je podávána v menších dávkách jako katalyzátor v běžné terapii (psycholytická léčba), nebo ve velkých dávkách jako hlavní terapeutický prostředek (psychedelická léčba). Dozvíme se ale také, jak fungovala hypnodelická terapie, v níž byly kombinovány účinky látky s hypnózou, nebo poněkud bizarní anaklitická terapie, která využívala věkovou regresi pacientů.

Psychedelická příručka i manifest

Referovat o knize LSD, která má být jakousi učebnicí zohledňující účinky této látky, o její historii i všech myslitelných oblastech souvisejících s psychedelickou terapií, je na omezeném prostoru velmi nevděčné. Jedná se totiž o téměř šestisetstránkové shrnutí tisíců hodin terapie a dvaceti let výzkumů. S ohledem na množství informací je těžké neustrnout na výpiskové metodě, ale přese všechno lze zvýraznit pár technických specifik, zohlednit snahu kategorizovat těžko strukturovatelné procesy a vybrat pár pozoruhodných pasáží.

Domnívám se, že striktně exaktní rámec knihy může být částečně daný tím, že byla psána na konci sedmdesátých let. Několik let před jejím prvním vydáním bylo v USA po­­užívání látek měnících vědomí v oficiální terapii zakázáno a vyhlídky na další výzkum LSD a pokračování terapií se substancí byly velmi temné. Proto je český podtitul Znovuzrození psychedelického léčení poněkud zavádějící a vztahuje se vlastně jen k doprovodným textům, které již tuto renesanci mohou konstatovat. Grof tímto dílem obhajuje svou metodu a předvídá, že „systematický výzkum bude obnoven, až se všeobecný zmatek vyjasní a do studia této problematiky se navrátí racionalita“. Grofova kniha se tedy naštěstí nestala epitafem éry LSD, ale spíše manifestem a zároveň příručkou pro budoucí výzkumníky.

Léčebný a terapeutický potenciál psychedelik dnes už začíná být součástí obecného povědomí, a dokonce se dá říct, že se terapie se substancí pomalu stává módním trendem. Zajímavé je v tomto kontextu číst o pionýrských experimentech s léčením psychóz, či dokonce schizofrenie. Dozvíme se i mnohé o užívání substance kvůli „zvýšení tvůrčího potenciálu“ u umělců nebo vědců, případně k navození náboženských či mystických zážitků, což je nejspíš praxe stará jako lidstvo samo. Přelomové poznatky z terapií se substancí podle autora „poukazovaly na naléhavou potřebu revize otázek tak zásadních, jako je kartografie a dynamika nevědomí, povaha paměti, původ vědomí, definice duševního zdraví a nemoci, terapeutické cíle a žebříček hodnot, filosofie a strategie psychoterapie, a dokonce i povaha reality a lidských bytostí“. Kniha proto dokumentuje i proměnu psychoterapie a přístupu k pacientovi od konce padesátých do pozdních sedmdesátých let – a na této proměně měla pravděpodobně nezanedbatelnou zásluhu i titulní látka.

Transpersonální bezbřehost

Pozastavme se ještě nad Grofovými kategoriemi jevů provázejících psychedelickou zkušenost, i když opět nejde o nic, co by­­chom neznali z jeho dalších knih. První skupinou jsou psychodynamické prožitky, při nichž vyvstává biografický materiál, spojený s emočně vypjatými situacemi, důležitými vzpomínkami a nevyřešenými konflikty. Druhou skupinu tvoří takzvané perinatální prožitky. Ty jsou rozděleny do čtyř fází, které souvisejí s traumatem z porodu, a nepřicházejí v symbolické formě, ale v podobě mezní biologické krize, spočívající často v tělesné bolesti, umírání, smrti a znovuzrození.

Třetí kategorií, která bývá asi nejčastěji napadána Grofovými kritiky, jsou takzvané transpersonální zážitky. Je evidentní (a přesvědčit se o tom může každý otevřenější psychonaut), že sezení s LSD může ­často ­překračovat rámec hlubinně­-psychologické analýzy, transcendovat za hranice ega a časoprostoru a přinášet neobvyklé filosofické, duchovní či kosmické vhledy. Jejich prostřednictvím lze zakusit „záhady vesmíru a lidské existence“ a jejich dosah může připomenout duchovní praktiky starověkých kultur, mystických tradic nebo rituály přechodu. Grofově transpersonální psychologii byla vyčítána právě její příliš široká perspektiva, schopná obsáhnout vše od autentických spirituálních prožitků přes povrchní new age spiritualitu až po nadlidské vědomí a fenomén UFO.

Je příznačné, že se autor v této ­učebnici drží při zemi. Jak sám v knize připomíná, terapeuti se v dobách, kdy se začali seznamovat s mocí této substance, snažili mnoho věcí tajit, protože tehdejší psychiatrie, v níž převažovala psychoanalytická metoda, na ně nebyla připravena. Najdeme zde mnoho popisů mezních zážitků, které popírají obvyklé vnímání světa, ale této problematice se autor mnohem nespoutaněji věnuje ve svých pozdějších knihách.

Grof rád prohlašuje, že univerzálnost trans­personálních zážitků se mu potvrdila po zákazu psychedelické terapie, kdy do praxe uvedl metodu holotropního dýchání, která lidem navozuje podobné stavy jako psychoaktivní látky. Okruh transpersonálních prožitků, kapitoly věnované neterapeutickému užívání psychedelik a pasáže podrobně popisující fáze intoxikace jsou v knize LSD zároveň asi nejzajímavějším čtením pro psychonauty. Těm může kniha pomoci s ukotvením a interpretací jejich vlastních zkušeností.