Leccos je v rukou lidí. Řeka přijme vše, co se do ní nalije. Zdánlivě mocný strom nemá odpověď na motorovou pilu. Ruka, která drbe za ušima, může o to snadněji zabít. A my si mezitím vyprávíme příhody o vlastní nemohoucnosti, o tom, jak jsou lidé křehcí. Asi tím jenom utěšujeme sami sebe.
Svou sílu přirozeně užíváme k vlastnímu prospěchu, a přitom se tváříme, jako by ta síla vycházela odjinud. Sebe samy rádi vnímáme v roli slabých tvorů jednajících z rozkazu a s pověřením. Ne z vlastní vůle, ale v zájmu bytové výstavby, dráhy nebo motoristů. Otců či matek, dědů, národa. Do velkých slov se mnoho vejde. I my se tam rádi schováme před následky činů, k nimž jsme přiložili ruku. Někdy to pomůže a jindy ne.
Hleďme třeba na půhončího z příběhu, který ve třetím zlomku Canterburských povídek Geoffreyho Chaucera vypráví žebravý mnich. Půhončí mezi lidi roznáší půhony, soudní předvolání. Ta lejstra na sobě nesou pečeť vnější autority. Velikého slova, jímž je v tomto případě Mravnost. Půhončí slouží jako biřic u církevního soudu, kde se v první řadě trestají přestupky proti rodinnému soužití a tradiční morálce. V čele soudu však sedí děkan, jemuž jde hlavně o vlastní prospěch. Tak finguje případy, říká si o úplatky a jeho podřízení jednají stejně. Půhončí, o kterém je řeč, se dávno spřáhl s pasáky a kuplířkami, líčí pasti na křehké muže a pak inkasuje.
A když se někdy stane, že past zůstane prázdná, vždycky se lze zaměřit na někoho bezbranného, komu lze vzít aspoň něco. A tak jednou půhončí zamíří s falešným obviněním za chudobnou vdovou.
Na cestě potkává (v klasickém překladu Františka Vrby) „čilého zbrojnoše“ v „zelené kamizole“. Zelený mužík se půhončímu představí jako kolega výběrčí, z hovoru pak postupně vyplyne, že je to ďábel a vybírá duše hříšníků. Černý myslivec jako z nějaké obrozenecké pověsti. Půhončího toto zjištění nevyvádí z míry. Stále se opírá o moc, která je mu svěřena, a je smířen s tím, že jiné bytosti slouží jiným silám. Ptá se čerta na detaily pekelné služby a mnoho se jich dozvídá. Mimo jiné i to, že on sám přijde do pekla a odpovědi na otázky bezprostředně zakusí na těle. Peklo tak pozná „líp nežli Virgil, dokud básníval, a líp než Dante“. Půhončí nicméně i po tomto ujištění v čertovi vidí především kolegu a nabízí mu dohodu. Každý z nich bude od lidí brát, co mu náleží, „a jestli jeden vymačká z nich více, poctivě s druhem musí rozdělit se“.
Příběh dopadl podle toho. Když oba druhové došli k vdově, půhončí jí oznámil, že pro ni má předvolání, a slizkými slůvky si řekl o úplatek, vdova ho proklela. Poslala ho k čertu. Zelený mužík všechno slyší. Ptá se, jestli to vdova myslí vážně. Žena svá slova potvrzuje. Stojí na pevné půdě své nouze. Už nemá co ztratit. Čert na takové platné ujištění čekal a teď bere půhončího do pekla. Po zbytek věčnosti se s ním bude dělit o příbytek plný bolesti.
Co se tu stalo? Predátor na sebe vzal papírovou masku slabosti a cizí vůle. Doslova se schoval za „lejstříčko“, tvářil se dokonce, že své kořisti (za úplatu) rád pomůže, jako malý člověk jinému malému člověku. Ze skutečné slabosti ženy však vyšlo platné slovo, jehož mocí byl ten predátor sražen ze světa.
Ta moc vychází z nouze. Stojí mimo velká slova lidské řeči, k ničemu nepřikládá pečeť, nedává razítko na lidmi popsaný papír. Jde z temných míst. A je zelená.