Zapomínáme na násilí kolem nás

V Institutu arabského světa jste vystoupila poprvé?

V Paříži už jsem měla mnoho koncertů, ale tady je to skutečně poprvé. Hraju teď hlavně kusy ze svého posledního alba La Violence est mécanique [Násilí je mechanické], které bylo inspirováno kabylskými rytmy ze severní Afriky. Je na něm ale také patrný vliv současné elektroniky. Hraju na kytaru, zpívám. Jsou na něm, myslím, celkem energické momenty, ale jinak je to dost klidné akustické album.

Proč je v názvu slovo „násilí“?

Jedna z písní se jmenuje Haymana, což v arabštině znamená násilí. Je to tedy jeden z výrazů, kterým se násilí označuje – arabština je v tomto směru skutečně bohatý jazyk. Ve společnosti se násilí opravdu stalo něčím mechanickým, co většinou už ani nevnímáme. A neklademe si otázku, co je za tím. A zapomínáme na společenské násilí. Právě na to jsem chtěla upozornit.

Máte na mysli něco konkrétního?

Stačí se projít po pařížských ulicích. Násilí je víceméně všude, je evidentní, a navíc systematické. A my jsme jej nakonec přijali za své, protože je to určitý nástroj fungování společnosti. Násilí je integrované, používá se jako nástroj k přežití.

Vy jste ostatně několikrát během koncertu mluvila o manifestacích proti vládní penzijní reformě a článku 49.3, který umožňuje vládě prosazovat zákony bez hlasování v Národním shromáždění. Politika se vás zjevně dotýká. Na albu je třeba track Liberté, který odkazuje ke stanici metra na lince 8. Poselství je ale také politické, je to tak?

Ano, je, ale ne prvoplánově. Myslím, že poselství takové písně je silnější, pokud sdělení není doslovné a skandované. Jako člověk s multikulturními kořeny nepotřebuji některé věci explicitně vyjadřovat. Ale dají se ze mě vyčíst. I proto si někdy udržuji distanc.

Zmínila jste severní Afriku. Jedná se o tradiční hudbu?

Netroufnu si tvrdit, že jde o tradiční hudbu ve smyslu používání tradičních nástrojů. Ale zvuky a rytmy pocházející ze severu Afriky se v mé hudbě objevují. Zpívám v kabylské berberštině, jazykem svých předků z matčiny strany. Vedle toho využívám i angličtinu a francouzštinu.

Berberský jazyk jste používali doma?

Nemůžu říct, že bychom tak doma vyloženě mluvili. Berberštinu jsem vlastně začala znovu používat až s projektem Yelli Yelli. Moje matka často doma poslouchala tradiční berberskou hudbu. Pak jsem na dlouhou dobu s berberštinou ztratila kontakt a až teď jsem se k ní vrátila. Bylo to pro mě jako objev hieroglyfů nebo nějakého ztraceného pokladu.

A co znamená Yelli Yelli?

Dceruška nebo holčička. Právě takhle mě oslovoval můj dědeček, když jsem byla malá. Takže je to celkem osobní označení a znamená pro mě hodně.

Vyrůstala jste v multikulturním prostředí. Váš otec pochází z Československa, matka z Alžírska. Česky nebo slovensky jste doma nemluvili?

Ne, dokonce jsem v Česku ani na Slovensku nikdy nebyla. Ale vím, že tam máme vzdálené příbuzné. Projekt Yelli Yelli po jazykové stránce reaguje na můj berberský původ. Už jako dítě jsem byla spíš pod vlivem matčiny kultury než té otcovy. Ale hlásím se k oběma. Když mi otec vyprávěl, jak jeho rodiče prchali z Československa, velice mě to zajímalo a zůstalo to ve mně. Je to zásadní věc, která mě obohacuje a na niž jsem hrdá.

Ovlivnili vás rodiče hudebně?

Můj otec hraje na akordeon a s mou matkou jsme poslouchaly hlavně tradiční hudbu, nedá se však říct, že by mě vědomě hudebně ovlivňovali. Oba ale vyrůstali ve velmi liberálním prostředí a učili nás, že v životě můžeme dělat, co chceme, a můžeme se stát, čím chceme. A to je jeden z největších darů, který mi předali. Svobodu, jak najít sebe sama.

Vyrůstala jste na pařížském předměstí Maisons­-Alfort. Noční život, koncerty a party v Paříži – mělo i tohle vliv na vaši tvorbu?

Není to samozřejmě jen kabylská hudba, co mě inspirovalo. Ovlivnil mě třeba hip hop devadesátých let. Dodnes často poslouchám taneční elektroniku. Nemám vyloženě hudební limity, poslouchám jazz, folk i klasiku. Zřejmě ne­­existuje styl hudby, o němž bych mohla říct, že mě nezajímá – například po zvukové stránce.

Nedávno jste se znovu přestěhovala do Paříže. Lidé odtud přitom spíš odcházejí. Proč jste se vrátila?

Posledních osm let jsem bydlela v Pyrenejích ve vesnici se stovkou obyvatel. Byla to skvělá zkušenost, ale nakonec jsem dospěla k názoru, že se musím vrátit, protože jsem chtěla být blíž svým přátelům a rodině. A navíc jsem potřebovala i dynamiku Paříže. Mám pocit, jako bych si dala osmiletou relaxační lázeň s čerstvým vzduchem, abych se mohla vrátit. Ten pařížský blázinec mi chyběl.