Zničen aktivistkami

V únoru začalo soudní řízení s bývalým po­­slancem za TOP 09 Dominikem Ferim, který čelí obvinění ze dvou znásilnění a jednoho pokusu o znásilnění. Krátce předtím se na dvou vysokých školách odhalilo sexuální obtěžování ze strany vyučujících. Ve stejnou dobu, kdy česká média informovala o těchto případech, Národní divadlo v Brně uvedlo premiéru hry Feminista.

„Příběh o Vladimírovi, učiteli na umělecké škole, který se po několika nevkusných poznámkách na školním večírku dostane do takového sporu se studenty, pedagogy, širokou veřejností a médii, že přijde o práci, rodinu i o všechno, v co doposud věřil,“ psalo se v původní anotaci, která připravované inscenaci ihned zajistila vlnu pozornosti. Snad více než zápletka potenciální diváky popouzela až bulvární formulace „z domnělého agresora se stává oběť“. A nelze se tomu divit. V současné situaci, kdy přeživší konečně nacházejí sílu o sexuálních útocích a obtěžování mluvit, je zlehčování sexuálního násilí minimálně nevkusné. Jak na kritiku zarea­govalo Národní divadlo? Přinejmenším nešikovně, ale spíš zbaběle. Bez jakéhokoli vyjádření text změnilo. PR tým si nicméně mohl blahopřát. O Feministovi se psalo a živě diskutovalo ještě před premiérou.

Menstruační umění

Příběh začíná na večírku FAMU po konci semestru. V úvodní scéně spolu v kabinetu klábosí učitelka filosofie Majerová a o pár let mladší Vladimír Zach. Společně si stěžují na život, na práci a zejména na studenty, kterými pohrdají už jen proto, že „dělají umění“. S dalšími lahvemi tvrdého alkoholu na jeviště přichází i vyučující Flossmann. Vladimír svému kolegovi přiznává, že už jej iritují mezi studujícími populární feministická témata, která s posměškem nazývá „menstruač­ním uměním“. Opilý pedagog si pustí pusu na špacír i na pánských záchodech, kde ho shodou náhod slyší studentka Aneta.

V následující scéně ihned zasedá za přítomnosti zástupců studentstva děkanské kolegium, aby se opilcovo pochybení prošetřilo. Jelikož Anetě se moc nechce, její kamarádka Milada za ni přečte, co pedagog údajně pronesl. Ten si několikrát posype hlavu popelem a Aneta pod tlakem všech přítomných jeho omluvu přijme. Nicméně žert si začne žít vlastním životem a spustí spirálu událostí, na jejímž konci je Vladimírův vyhazov.

Autor divadelní hry Marek Šindelka téma původně zamýšlel sepsat jako román. Až po diskusi s dramaturgy Národního divadla se rozhodl text přepracovat do podoby konverzačního dramatu. Přestože se hra věnuje citlivému tématu, mnohé scény jsou převážně komediální. Zejména pak dialogy mezi vy­­učujícími, kteří sázejí další a další poznámky na adresu budižkničemů z uměleckých škol. Jevištní zpracování, jehož se chopila režisérka Aminata Keitu s dramaturgem Jaroslavem Jurečkou, je k divákovi vlídné. Mladí divadelníci, kteří teprve nedávno opustili pražskou DAMU, k předloze přistoupili se snahou o její co nejvěrnější ztvárnění.

Přiznaným námětem k sepsání hry byl vznik iniciativy Ne!musíš to vydržet, která v létě 2021 upozornila na nevhodné chování části pedagogického sboru. Stížnosti nakonec vedly k údajnému vyhození jednoho pedagoga. Marek Šindelka však pro své drama zvolil zápletku, která s realitou nemá nic společného. Jak ve svém podcastu Dvě deci a chlebíček trefně upozornily Barbora Schneiderová a Daniela Samsonová, posunutí tématu směrem k nepochopenému žertu jeho závažnost značně devalvuje. Žádná z reálných kauz neřešila odposlechnuté nekorektní vtipy, ale nevhodné chování, různé druhy šikany, sexuál­ní obtěžování, či dokonce sexua­lizované násilí.

Stejně problematická je i reprezentace akademických struktur. Představa, že kvůli vtípku pronesenému v noci na záchodech se ihned svolá mimořádná schůze, je mírně řečeno směšná. Diváci bez osobní zkušenosti s fungováním vysokých škol se tak ovšem mohou utvrdit v představě, že studenti, kteří se snaží na vedení univerzit vyvíjet nátlak, aby se případům věnovalo, dělají z komára velblouda.

Zlatá střední generace

Na druhou stranu lze zcela legitimně namítnout, že autor má právo vybrat si vlastní téma, byť u části společnosti vyvolává nesouhlas. Hra se jmenuje Feminista, jelikož se Vladimír, hlavní hrdina, považuje za pokrokového. „Je doopravdy feminista, jak si o sobě myslel, nebo misogyn?“ zní otázka v upravené anotaci. Šindelka se zaměřuje na hrdinův vnitřní rozpor, který však není jen osobní, ale i generační zkušeností.

Vladimír tak navštíví svého na smrt nemocného otce, s nímž, jak se ukáže, nemá dobré vztahy. Jeho otec je tvrdý vesnický podnikatel devadesátých let, který se politicky hlásí k národnímu katolicismu. Jako konzervativní deklinista má pocit, že společnost se vlivem nových rovnostářských hodnot řítí do propasti. Roman Nevěčný v roli otce se během ne­­snášenlivého projevu na účet ­homosexuá­lů rdí a prská, aby zdůraznil mravní zapšklost své postavy.

Naopak Vladimír, jako zástupce ­generace čtyřicátníků, která staré hodnoty již ­dávno zavrhla a hlásí se ke kulturnímu progresi­vismu, nejenže hájí rovné podmínky žen a mužů, ale některé ideály se snaží i realizovat. Například absolvoval otcovskou dovolenou, i když jen tři měsíce, než ho to začalo štvát, jak dodává jeho bývalá manželka a současná kolegyně Adamová.

Ač by se zdálo, že pedagog má svým myšlením ke studentům blízko, ukazuje se, že jej kvůli jeho prohřešku odmítají. Jejich vztah k feminismu je zatížen přílišnou ideologičností. Jako by hodnoty rovnosti nedokázali vnímat mimo „woke“ koncepty, kterými se neustále ohánějí. Dbají na jazykovou korektnost, ale jakákoli praxe v naplňování ideálů je jim cizí. Tento rozpor se pak zcela odhalí, když se vyjeví jejich opravdové motivace k honu na čarodějnici – neopětovaná láska či frustrace z neúspěchu na předešlé škole.

Dalším Šindelkovým tématem je tak touha po moci, která je v různé míře vlastní všem postavám. Studenty řečené motto „co je osobní, to je politické“ v souvislosti s mocenskými machinacemi vyznívá zcela ironicky. Kunderovský úšklebek se ale vznáší nad celou inscenací. Ať už se jedná o motiv vtipu, jenž dá do pohybu řadu fatálně končících událostí, nebo o výsměch mladické revolučnosti. Všechny snahy o prosazení změny jsou zašlapány pedagogy, kteří usilují o zachování statu quo.

Pokažený vtip

Jinak než jako totální přešlap nelze chápat vystavění zápletky na jedné neslušné poznámce, která v kontextu současné společenské debaty vyznívá neuctivě k obětem obtěžování a násilí. Do opozice k malichernému problému pak staví závažné případy sexuálního zneužívání a sexualizované násilí, které vyjdou na povrch v druhé polovině představení. Původní studentská iniciativa pak působí jako ulpívání na maličkostech. Právě studenti dostávají v inscenaci nejvíc na frak. Jsou ztvárněni jako falešní idealisté, a navíc se na každém z nich kauza nějak nepříjemně podepíše. Divákovi nezbývá, než aby je litoval.

Asi největším problémem Šindelkova pojetí je vadné chápání kauz zejména jako nesmiřitelného sporu o moc. Vyhrocenost podtrhují časté metafory války a boje. Postavy studentů jsou hnány revoluční záští a v jejich jednání je cítit více emocí než promyšlenosti. Reálné studentské iniciativy přitom necílí ani tak na personální obměnu, jako na systémové reformy. Jejich cílem je nejen dostat viníky, ale hlavně vytvořit nástroje, které zaručí bezpečnější prostředí na vysokých školách.

Feminista tak vyvolává nepříjemnou konzervativní pachuť. Varuje před domnělou revolučností, která může s vaničkou vylít i dítě, nenabízí ale žádnou vhodnou alternativu. Jen zvedá varovný prst a upozorňuje, že po moci touží každý. Její mechanismy už ale příliš nezkoumá.

Autor studuje bohemistiku a historii na FF UK.