Pár dní před vydáním tohoto čísla uplynulo sto let od narození Vratislava Effenbergera, vůdčí postavy poválečného československého surrealismu. Autor básní, esejů, divadelních her i pseudoscénářů redefinoval směřování avantgardního směru „utrmáceného vysilujícím zápasem s šířícím se úpadkem civilizace, z jejíchž smrtelných křečí vzešel“. Surrealistický utopismus spojený s patosem svobody, lásky a poezie byl nejprve konfrontován s hrůzami druhé světové války a poté se stalinismem a surovou realitou padesátých let, která sama o sobě působila až fantasticky absurdně. Reakcí na novou situaci byl Effenbergerův „surrealistický revizionismus“, spojený s konceptem „konkrétní iracionality“ a odhalováním „objektivního humoru“ ve všední realitě. Nakolik je tento přístup po letech inspirativní, posuďte sami. Na následujících stránkách najdete mimo jiné Effenbergerovu dosud nepublikovanou úvahu právě k tomuto tématu. V obsáhlém rozhovoru s šéfredaktorem časopisu Analogon Františkem Dryjem se dočtete ledacos o fungování surrealistické skupiny v druhé polovině 20. století – třeba o tom, jaký vztah měli surrealisté k disentu a undergroundu. Roman Kanda nahlíží na Effenbergera jako na „kritický ‚protějšek‘ Teigeho uvažování – jeho revizi, a současně pokračování“. A zmínit musím ještě aspoň esej Jakuba Řeháka, který se zaměřuje především na Effenbergera-básníka a při tom se dotýká i jeho misantropie a sarkasmu. Místní obyvatele letošní jubilant a celoživotní kritik české společnosti charakterizoval jako „fotbalové čuráctvo – hodné, přitroublé neotesance, vyfintěné ochlupením kotletek a hovínkem knírku na naducaných tvářích“. Něco zastaralo, něco platí dál.