eskA2látor

Vzbuzovat sympatie, ale i provokovat. Tak si představuje svou pozici ve vedení Komunistické strany Francie (PCF) staronový předseda Fabien Roussel. Na 39. kongresu, který se konal začátkem dubna v Marseille, byl zvolen osmdesáti procenty hlasů delegátů a delegátek. Jde o překvapivě vysokou podporu, když vezmeme v úvahu, že Roussel v prvním kole loňských prezidentských voleb získal jen něco málo přes dvě procenta hlasů. Na sjezdu představil spolustraníkům svůj hlavní cíl: sjednotit levici. Mélenchonova Nepoddajná Francie, která v Národním shromáždění diriguje socialisticko­-ekologickou koalici NUPES, se prý už vyčerpala, a třiapadesátiletý politik, jemuž se v médiích přezdívá „Alain Delon francouzských komunistů“, je odhodlán převzít vedoucí úlohu. „Stalin nikdy nebyl mým ideálem,“ prohlásil Roussel loni během prezidentské kampaně. A to samé podle něj platí pro francouzský komunismus. Ostatně PCF vystřízlivěla z moskevského opojení už v roce 1968 po sovětské invazi do Československa. Roussel chce oživit umírněnou levicovou politiku, která se z francouzského politického života prakticky vytratila. Jeho strana se nicméně nachází v bodě nula. Tatam je doba, kdy měli komunisté více než 150 poslanců. Teď se musí spokojit s 22 mandáty a ve zmíněné koalici jsou de facto „do počtu“. Předseda má proto v plánu zaměřit se na regiony a získat hlasy váhajících voličů – těch, kteří si nejsou jisti, zda je menší zlo Jean­-Luc Mélenchon, nebo Emmanuel Macron. Ve Francii proti sobě stojí dva extrémy: ultrapravicové Národní sdružení a Nepoddajná Francie, která se nachází mnohem víc vlevo než PCF. Roussel tak usiluje o sblížení především s centristickou levicí. Na adresu svých radikálnějších levicových konkurentů prohlásil: „Nikdo nebude komunistům diktovat, jak mají hlasovat, co mají dělat a koho si vybírat.“

M. Sýkorová

Většina tvůrčích osobností stojí o ­pozornost – bylo to tak vždy a platí to dodnes. Petra Hůlová nepředstavuje výjimku, a navíc se k této touze nestydí přiznat. Několik týdnů před vydáním novely Nejvyšší karta se tedy propojila na sociálních sítích s velkou částí české kulturní veřejnosti a začala pravidelně zásobovat své sledující fotografiemi z mládí či kurióz­ními příběhy ze současnosti a také provokovat svými názory na společnost a politiku. V online prostoru podobný přístup funguje dobře: stačí nadhodit kontroverzní téma či vyjádřit názor, který úplně nesouzní s mainstreamem, a o publicitu máte postaráno. Jenže literatura se neřídí stejnými pravidly jako twitter nebo facebook: počty sledujících se nerovnají množství prodaných knih, počet lajků neodpovídá množství lidí, kteří dorazí na besedu s autorkou či na křest knížky, a především – digitální srdíčka automaticky nezajistí dílu čtenáře. Hůlová jako by se ve svých vyjádřeních ke knize nedokázala rozhodnout, jestli napsala fikci, nebo autofikci, a toto mlžení bůhvíproč zaujalo mnoho renomovaných literárních kritiků. I kdybych ale přistoupila na autorčinu hru, stejně nechápu, co je tak přitažlivého na povrchním uvažování o feminismu a sexualitě či na „skandálních“ odhaleních z kulturního života devadesátých let. Většina potenciálních čtenářů popisované pikanterie beztak zná a zbytek o ně pravděpodobně nestojí… Celý humbuk okolo Nejvyšší karty začíná připomínat marketingové kampaně českých politických stran. Promo se zkrátka musí dělat hlasitě a intenzivně: někdo se chytne na slavné jméno, někdo zase na provokaci. Jako by ani nešlo o dílo, které by – hypoteticky – mohlo být nesmrtelné, ale pouze o chvilkový rozruch na sociálních sítích.

O. Pavlova

Francouzský skladatel a zpěvák Serge Gains­bourg mě fascinuje už dlouho – především tím, jak ve své tvorbě dokázal skloubit erotiku s perverzí. Podobně ambivalentní byla i jeho osobnost, oscilující mezi neodolatelným šarmem a zanedbaností vlivem sebedestruktivního způsobu života. Střihový dokument Moje vzpomínky na Serge od hudebníkovy partnerky Jane Birkin je z roku 2011, ale poprvé jsem ho viděl teprve nedávno, když ho uvedla ČT Art. A musím ho označit za skvost. Jde o film sestříhaný z privátních záběrů páru, které britská herečka a zpěvačka natočila na osmičku v průběhu sedmdesátých let. To, co na snímku působí nepřípadně, není samotný obraz, zachycující intimní chvíle v rodinném kruhu, ale dodatečný komentář pětašedesátileté Birkin. „Tady je Kate, schovává Sergeovi cigarety, ty jeho gitanesky… Asi za ty schované gitanesky dostala vynadáno… Měla jsem hezké plavky. Vzpomínám si, že byly zelené, sametové… Z takového zvláštního sametu, měkoučkého… Moc toho nezakrývaly…“ V prvních minutách se mi nedaří zadržet smích, ale postupně si zvykám jak na potřebu komentovat to, co žádný komentář nepotřebuje, tak na přílišnou procítěnost dabingu (když například hlas rozněžněle oznamuje, že Serge jezdil do baru na motorce a zpátky ho soused přivážel opilého na traktoru, chce se mi smát i brečet zároveň). „Všichni do jednoho propadli Sergeovu kouzlu,“ říká o svém příbuzenstvu Jane Birkin a pokračuje: „Já okouzluju Serge… Pak Serge okouzluje pro změnu mě… Funguje to…“ I na mě to funguje: Gainsbourg hrající si s dětmi, maličkým kuřátkem nebo bulteriérkou Nanou je stejně šarmantní, jako když je zabírán s hlavou v oblaku kouře. Jedná se ostatně o dobu, kdy kombinace děti a gitanesky ještě nevzbuzovala pohoršení. „Byli jsme tehdy hodně slavní,“ přiznává Jane Birkin, která se zdaleka neproslavila jen svůdným vzdycháním v písni Je t’aime… moi non plus, a zároveň říká: „Žasnu nad tím, jak obyčejně jsme žili.“ Jasně, výlety do Benátek, Marrákeše či na Riviéru něco stojí, ale to nakonec není to hlavní. Po necelých čtyřiceti minutách, během nichž jsem se dosyta nasmál, uronil pár slz a chvilku se chtěl oběsit, musím bez ironie uznat: ve výsledku asi opravdu stačí kapka pokakanýho štěstíčka.

J. Klamm