Ziny, těla, materiály

Jak číst dějiny subkulturního tisku a k čemu nám mohou být? Co zbylo z revoluce? Odpor proti čemu? Participace na čem? A je možné navázat na tradiční výzkum subkultur a fanouškovská studia a obohatit je o novou citlivost k materiálům? To je několik otázek, které se vracejí v knize hudebního publicisty a mediálního teoretika Miloše Hrocha Vystřihni – nalep. Pokud jde o českou zinovou scénu, dalo by se říct, že publikace s podtitulem Jak post­-digitální tisk a ziny vzkřísily papírová média navazuje zhruba tam, kde končí kolektivní knižní projekt Křičím: „To jsem já!“ (2017; viz A2 č. 6/2018). Předchozí soubor přibližoval dějiny samizdatové a zinové subkultury od osmdesátých let a rekapituloval osudy třeba dnes už legendární Hluboké orby, Bloody Mary nebo Bažiny. Materiál pro novou práci, která je výsledkem doktorského výzkumu, autor sbíral mezi vydavateli zinů jako Kolyma Tales, Mazinerie nebo Drzost a mezi současnými nezávislými tiskaři či tvůrci autorských publikací jako Kudla Werkstatt, Punx23 nebo Fatcat Press.

V éře cloudu

Aby ale nedošlo k mýlce: kniha je sice svého druhu průvodcem, terénní výzkum a „zúčastněné pozorování“ přímo v ateliérech a pokojích tvůrců nebo na zinových festivalech je ale jen jednou z jejích částí. Mimo to publikace nabízí obecný úvod do dějin fenoménu zinů (od vzniku participativní kultury přes boom sci­-fi literatury a punkovou vlnu až po fotoziny) a především klíčovou teoretickou část. Ta skrze hledání jazyka teorie pro novou situaci dochází k určitému přehodnocení dosavadního popisu. A vlastně k odbornému manifestu nové „materiální“ teorie.

Krátké kapitolky ve výsledku mohou sloužit jako praktický manuál pro studenty mediálních studií a sociálních věd. Těm kniha pomůže zorientovat se v různých „čteních“ subkultury zinů a autorských publikací a ukáže jim, kudy se vydat dál při zkoumání postdigitální praxe. Z pohledu archeologa médií přitom autor hledá přístup, který by překlenul propast mezi starým a novým materialismem a který by pomohl redefinovat vnímání zinů v éře cloudu.

Archeologie médií

V roce 2020 množství hmoty vytvořené člověkem – takzvané antropogenní hmoty – poprvé překročilo suchou hmotnost (bez vody a tekutin) veškerého života na Zemi, včetně lidí, zvířat, rostlin, hub a dokonce i mikroorganismů. Na první pohled se tato informace, s níž přišli vědci v posledních letech, zdá být bez přímé souvislosti s knihou o fanzinové kultuře. Ta je tradičně vnímána jako pole rezistence vůči hegemonní kultuře, jež je dnes považována za „ničitelku“ planety. Autor nás ovšem od prvních stránek nenechává na pochybách, že s klasickými výklady subkulturní praxe a výroby v duchu DIY si už nevystačíme. Vyrovnává se s Henrym Jenkinsem, Stuar­tem Hallem nebo Dickem Hebdigem a jeho prací Subkultura a styl (1979, česky 2012; viz A2 č. 21/2012) a namísto čtení materiálů jako sociálních nebo politických znaků jde ve stopách nejnovějších výzkumů materiality. Navazuje mimo jiné na přístup, který známe z díla finského teoretika Jussiho Parikky, autora knih Geologie médií (2015, česky 2020) a Co je to archeologie médií, (2012, česky 2022).

Viděno z této perspektivy, ziny dnes jako by už nevstupovaly primárně do opozice vůči vládnoucímu diskursu, ale do daleko složitějších vztahů vůči digitálním technologiím samotným, metafoře cloudu, hegemonii imateriálního a dominantním konceptům udržitelnosti. Tím, že záměrně pracují se zastaralými technologiemi, se ovšem stávají součástí antropogenního dědictví s nezanedbatelnou environmentální stopou (tu řeší například výtvarnice Juliána Chomová recyklací materiálů a hybridním sítotiskem). Prostor, který je věnován sporu Bruna Latoura s Pierrem Bourdieuem, naznačuje, že teorie by měla směřovat k rozšíření původního „literárního pole“ o působení a jednání ne­-lidských aktérů. Takové rozšíření nám pak umožní vidět, jak se tradičně oddělované světy ve skutečnosti skládají do nových sítí.

Kdo je zrovna nablízku

„… risograf stál hned vedle postele, obývacímu pokoji dominoval pracovní stůl se sítotiskem a čerstvě vytištěné stránky nového zinu Spiritistky se sušily hned vedle vypraného prádla na sušáku. Jako by všechno v bytě bylo podřízené procesu výroby zinu: v koupelně se vymývaly nástroje, ložnice voněla tiskem, v obýváku byly rozmístěné schnoucí stránky a do procesu výroby se zapojila dokonce i kočka, když na některých papírech zanechala stopy svých tlapek.“ Pasáže z živého prostředí pražské scény při čtení mohou lehce bolet – už proto, že s teorií předchozích částí nelícují tak samozřejmě, jak se text snaží předestřít. Je nicméně důležité s autorem reportážní cestu absolvovat až do konce: teprve ve výpovědích jednotlivých umělců se totiž konkretizují švy, střihy a lepkavost, které tvorbu zinů provázejí. „Zahrnu do procesu kohokoli, kdo je zrovna nablízku,“ říká autorka Mazinerie Marie Fišerová. „Nějaký stránky dělala jedna holka z Třince, nikdy jsem ji neviděla,“ zaznívá od Martiny Malinové, tvůrkyně zinu Drzost. Kapitoly věnované nejrůznějším podobám participace, tělesnosti a emocím, ekonomickým důsledkům v současných prekarizovaných kulturních podmínkách nebo mytologii tiskáren značky Xerox pulsují životem celého „zinového pole“.

Ukazuje se, že narativ vzkříšení z podtitulu knihy se netýká ani tak zinů coby médií, ale spíše našeho vztahu ke starým přístrojům jakožto novým sociálním „aktérům“: například hackování tiskáren, které využívá třeba Lukáš Parolek, je kýženou praxí mimo pravidla. „Zinová asambláž zahrnuje užité materiály, technologie, grafický design a senzorické kvality, ale také reprezentace, významy, sémiotiku, lingvistiku – nebo samovydavatelské paradigma, ekonomické možnosti a distribuční, produkční a konzumační praktiky. Zinová scéna pak tvoří asambláže asambláží: těl, prostorů, papíru a jiných materiálů, strojů a kapitálů.“

Tím, že kniha stopuje médium zrozené ve 20. století až do živé současnosti a nabízí teorii pro 21. století, se vlastně původní časová „propast“ mění v území napětí a inspirace. Najdeme zde i rozmanité nástroje pro nové uchopení fenoménů, jejichž možný dopad není zatím přehledný, ať už se jedná o radikální 3D tisk, decentralizované sociál­ní sítě nebo třeba DIY laboratoře operující na území sdílené „občanské vědy“.

Autor je spolupracovník redakce.