V domě se zahradou se už svítilo a hrála hudba. Dveře, ke kterým se chodilo přes dvůr, někdo nechal zeširoka otevřené. Bylo pozdě odpoledne a slunce stálo těsně nad obzorem. Stíny vrhala i stébla trávy a první spadané listy. Na setkání přijelo několik studentů a kolegů, většina z hudebních oborů, zbytek z výtvarného světa. Gramofon ve velkém pokoji hrál tak akorát nahlas, aby podporoval tlumenou a zároveň uvolněnou atmosféru. Na stole pod zrcadlem leželo pár knih týkajících se strukturalismu, marxismu a postmoderní francouzské filosofie. Vypadalo to, jako by je tam někdo naaranžoval. Vedle stála nedopitá láhev vína a na protější stěně visela kopie plakátu z premiéry filmu U konce s dechem…
„Soudobá kompozice, která přísahá na modernu a na všechno, co z ní vychází, je elitářství non plus ultra. Věž ze slonovinové kosti, vyhlazená, bez filigránu, protože stále platí, že zdobnost je pokleslá, je to – abych parafrázoval – zločin. Takže ten povrch je hladký, ovšem ne zas moc, aby se neleskl. Lesk je také za hranou, protože je znakem pozlátka a to je rovněž pokleslé. Bez podpory státu, grantů, bez všech těch komisí, kde sedí vzdělanci, kteří rozhodují o rozpočtech, z nichž pak většinou sami žijí a žijí z nich i jejich kolegové, bez celého toho aparátu by taková hudba už dávno neexistovala. Nebyla by. Je na tom úplně závislá. Lidi přitom nezajímá.“
„A jak byste si tedy představoval, že by to mělo fungovat?“
„Počkejte, já mu rozumím, má to přece jasnou logiku. Kdo si na sebe svým uměním nevydělá, a platí to vlastně o jakékoli činnosti, která negeneruje zisk, bude muset jít dělat něco jiného. Funguje to prostě tak, že společensky prospěšná a legitimní je pouze ziskutvorná aktivita. A ideálně by to měl být zisk, na který si můžeme sáhnout a vzít ho do ruky jako důkaz, že to, co děláme, je správné, že bohové jsou nám nakloněni a že naše podnikání je v podstatě poslání. Je to vlastně státotvorné. Takový klasický zisk je kvantifikovatelný: jsou to peníze. Dříve to bylo zlato, gaudeamus igitur.“
„To jste přehnala, ne?“
„Myslím, že ne, jen jsem to domyslela. Vy prostě v podstatě tvrdíte, že když si na sebe
tahle hudba nevydělá, tak by neměla existovat.“
„Moderna je aristokratická, ta se toho štítí.“
„To jsou ale řeči… Už tady dlouho nezazněla slova buržoazie, rhizom nebo vařené maso.“
„Jsou tady nějaká pravidla?“
„Ne, panuje tu pluralita.“
„Myslela jsem pravidla diskuse…“
„A jak si to tedy představujete? Tak mluvte. Jen předesílám, že umělecký provoz přístupný širokým vrstvám platícího publika se objevil až nedávno, zhruba před sto padesáti lety. To je ale zlomek dějin, v jejichž průběhu žila hudba společně se skladateli v tom, co vy nazýváte slonovinovou věží. Nejdřív to byly aristokratické kruhy, obvykle ty nejvyšší, kde si mohli dovolit orchestr a skladatele, a pak církevní svět. Tam to celé začalo a tam byste našel absolutní vrcholy kompozičního umění, bez kterého by neexistoval instrumentální sloh, baroko a tak dále. A všechno tohle byly světy, kam běžný člověk nemohl. A obvykle o jejich existenci ani neměl tušení. Vy si dnes můžete poslechnout vrcholné zjevy renesanční hudby nebo se podívat na obrazy Albrechta Dürera, ale tenkrát to nešlo. Mezi dnešní a tehdejší slonovinovou věží je jeden zásadní rozdíl. Tenkrát jste vstoupit nebo, chcete-li, vylézt tam někam nahoru nemohl. Byl jste plebejec. Ale dnes můžete! Nikdo vám v tom nebrání, stačí si koupit lístek, který je obvykle levnější než na nějakou popovou ikonu, a můžete v té věži sedět také. Budete tam ale muset sám vyšplhat. Něco si o tom přečtěte, přestaňte očekávat, že hudba vás bude bavit, zkuste ji skutečně poslouchat a přemýšlet o tom, jaké problémy řeší, a uvidíte, že jsou to problémy veskrze tradiční – abstraktní a systémové. Pak zjistíte, že žádné slonovinové věže neexistují a že je to celé omyl! Vy tu věž vidíte jako překážku mezi vámi a uměním. V minulosti to tak bylo, ale dnes už ne. Teď je ta věž symbol. Symbol dovedností, které na rozdíl od plebejce ve feudálním světě můžete získat. Tedy pokud chcete. Ale není to zadarmo a zároveň to není za peníze. Je to jako státní univerzita, kde můžete studovat bez poplatků, ale studium je náročné.“
„Bravo, to bylo jako na ideologickém semináři. Mávám velkým rudým praporem – každý může být aristokrat.“
„Nebuďte trapnej a obraťte desku. Už to dohrálo.“
„Stejně to nikdo neposlouchá…“
„Ty řeči, nebo ten free jazz? Byl to free jazz, ne?“
„To byl Cage, nebo ne? Ale to je fuk, ani ten si na sebe nevydělá, je to samá slonovina…“
„Tak si tam dejte třeba Madonnu, vy vole!“
Autor je muzikolog a občas komponuje.