V domě se zahradou se už svítilo a hrála hudba. Dveře, ke kterým se chodilo přes dvůr, někdo nechal zeširoka otevřené. Bylo pozdě odpoledne a slunce stálo těsně nad obzorem. Stíny vrhala i stébla trávy a první spadané listy. Na setkání přijelo několik studentů a kolegů, většina z hudebních oborů, zbytek z výtvarného světa. Gramofon ve velkém pokoji hrál tak akorát nahlas, aby podporoval tlumenou a zároveň uvolněnou atmosféru. Na stole pod zrcadlem leželo pár knih týkajících se strukturalismu, marxismu a postmoderní francouzské filosofie. Vypadalo to, jako by je tam někdo naaranžoval. Vedle stála nedopitá láhev vína a na protější stěně visela kopie plakátu z premiéry filmu U konce s dechem…
„Soudobá kompozice, která přísahá na modernu a na všechno, co z ní vychází, je elitářství non plus ultra. Věž ze slonovinové kosti, vyhlazená, bez filigránu, protože stále platí, že zdobnost je pokleslá, je to – abych parafrázoval – zločin. Takže ten povrch je …
