Polské reportérky s profesním zájmem o současnou kontinentální i jihovýchodní Asii jsme se zeptali na rozdíly mezi východním a západním přístupem k mrtvým. Mluvili jsme i o indickém Auroville, městě, jehož obyvatelé se snaží vytvořit utopickou komunitu.
Do Prahy jste přijela na dubnovou reprízu inscenace Workshopy smrti v Divadle X10. Jedná se o adaptaci vaší knihy Ganbare!, která popisuje japonskou společnost po dvou katastrofách: po tsunami a havárii jaderné elektrárny ve Fukušimě. S jakými pocity jste hru sledovala?
Byl to pro mě překvapivý zážitek – ostatně úplně poprvé jsem sledovala hru, která vznikla podle mé knihy. Jsem reportérka, ne novinářka nebo zprávařka, která píše o aktuálních událostech. Do Japonska jsem jela dva tři roky poté, co se staly všechny ty strašné věci. Nezažila jsem tsunami, neviděla jsem, jak to vypadalo hned po katastrofě. Mluvila jsem po několika letech s lidmi, kteří to zažili, a ti mi vyprávěli především o tom, co cítili tehdy a co cítí teď. Samozřejmě, že jsem také četla zprávy, viděla televizní reportáže, dokumenty. Převyprávěla jsem to všechno, uspořádala, našla formu, která odrážela můj záměr, ale teprve včera v divadle jsem to prožila. Zažila tu bolest osobně, silněji, než když …
