Tapiserie obav

Texty shromážděné v knize Terezy Matějčkové Bůh je mrtev. Nic není dovoleno vyšly během jednoho roku v Týdeníku Echo. Vedle původních esejů v ní najdeme recenze a také rozhovory, v nichž autorka byla tazatelkou, což je přinejmenším neobvyklé rozhodnutí. V celku souboru však dávají smysl, protože většinou ilustrují teze, které najdeme v esejích. Ostatně i v nich jsou citace autorit významným prvkem, který pomáhá Matějčkové tkát tapiserii fenoménů, které ji na dnešku zneklidňují. Ačkoli se jedná často o texty příležitostné, už název napovídá, že autorka se snaží formulovat autoritativní – a pochmurný – soud o naší době.

Transmoderna a transobavy

Podle Matějčkové jsme se po hravé postmoderně přehoupli do další fáze modernity, tentokrát s předponou trans. „Transmoderna“ prý na rozdíl od postmoderny přináší fluidnost, ale bez humoru a hájí menšinové a vyloučené identity stojící mimo mainstream. Přestože Matějčková tvrdí, že předpona trans „neodkazuje jen k sexualitě“, ale také k transhumanismu, zdůvodnění názvu epochy je poněkud nedostatečné. Snaha připsat postoje několika projevů aktuální podoby modernity celé epoše působí spíš jako subjektivní projekce. Navíc autorka přehlíží aktuální význam identit sice partikularistických, ale většinových: národních, etnických a náboženských.

Fenomény, které dávají transmoderně název a jež ji zneklidňují, jsou do značné míry omezeny na tu část Západu, která je dějištěm významné části její knihy: akademické prostředí. Do souboru se tak výrazně vepisuje její vlastní, biograficky podložená kritika akademického světa. Což rozhodně není špatně, přetavit svou zkušenost do psaní patří k podstatným rysům esejistiky. Matějčková spíš mohla zajít ještě dál a místo citací autorit a výzkumů do textů explicitněji vkládat sebe samu. Méně by tím sugerovala, že to, co zneklidňuje ji osobně, je určujícím rysem doby.

Autorka je zneklidněna zejména ­otázkami genderové identity. Nejenže se toto téma v je­jích esejích stále vrací, ale je mu věnován i nejdelší text svazku, rozhovor s kontroverzní britskou filosofkou Kathleen Stock, v němž zazní mimo jiné otázka: „Myslíte si, že již nyní máme dostatek dat, která ukazují, že se normy mění a že ženám hrozí větší nebezpečí, protože se muži budou prohlašovat za ženy a vstupovat do jejich prostoru?“

Je snadné označit něčí obavy za neopodstatněné, to ale neznamená, že tím zmizí. Vznášet otázky, jakkoli mohou působit paranoidně, by neměl být zločin ani skandál. Nejen v této pasáži však obavy Terezy Matějčkové působí dojmem, že vycházejí z poněkud mlhavého povědomí o povaze genderové dysforie a těch, kteří jí trpí. Celému souboru chybí rozhovor s někým, kdo je trans a kdo by řadu matoucích dohadů o transgenderové subjektivitě dokázal osvětlit lépe než například Kathleen Stock.

Strach z politiky

Matějčková se sice vyhýbá excesivnímu jazyku a fenomény, které ji zneklidňují, komentuje obraty typu „stojí to za pozornost“, přesto se mnohé její diagnózy zařazují do linie vyhlašování „zániku Západu vlastní rukou“. Když upozorňuje na to, že „lidé se stahují z blízkých vztahů kvůli politickému dusnu“ a mají dnes „vyšší citlivost na odlišnost názorů“, nebo na skutečnost, že se rozpory vědy přelily do širší společnosti, těžko se ubránit dojmu, že prospala celé 20. století. Na politických rozdílech se možná lidé v osobním životě nerozcházeli tak často, protože politika byla dlouho výrazně třídně ukotvená, dějiny minulého století jsou přesto plné příkladů rozpadů přátelství i rodinných vztahů z politických důvodů.

Jestliže nás doba chce přesvědčit, že o všem rozhoduje politika, kterou jsme si „po smrti Boha svazujícím způsobem zbožštili“, je namístě se ptát, kdy k oné smrti Boha mělo dojít. Sotva ji lze považovat za charakteristický projev transmoderny. I společnosti s výrazně menší zkušeností diskontinuity, než je ta česká, byly ve dvacátém století konfrontovány s politizací vědy, umění a osobních vztahů, ať už meziválečnými totalitarismy, nebo poválečnou bipolaritou. Za dobu, kdy „byl svět ještě v pořádku“, lze snad považovat devadesátá léta, kdy se zdálo, že minimálně v oblasti ideových alternativ nastal „konec dějin“. Obzvlášť mladá generace tehdy žila v optimistickém nastavení, a dokonce se to týkalo i lidí, kteří byli radikálními kritiky systému – ani alterglobalizační hnutí tehdy nebylo melancholické.

Je příznačné, že Matějčková cituje převážně humanitní vědce a filosofy, ale téměř žádné historiky. Bez dějinného vědomí však nejenže těžko hodnotíme závažnost změn, ale také se nedokážeme vyvarovat nemístného přesvědčení, že toto tu nikdy nebylo. Naše vlastní dramata nám vždy připadají dramatičtější než ta minulá, historická perspektiva nás však učí zdrženlivosti. Proto působí Matějčkové kritika fenoménů trendujících zejména v západním liberálním prostředí jako povzdech – O tempora, o mores! –, který přehlíží, že srovnatelné debaty o mantinelech se vedly i v minulosti a hranice přijatelného se vždy posouvaly.

Současný feminismus podle Matějčkové bojuje proti nerovnostem nejintenzivněji ve společnostech, které jsou vlastně velmi rovnostářské, což podle ní koresponduje s výrokem Alexise de Tocqueville: „nenávist, kterou lidé chovají k privilegiím, se stupňuje tím více, čím je privilegií méně a čím jsou menší, takže by se dalo říci, že demokratické vášně se rozněcují právě v době, kdy nacházejí nejméně potravy“. Tocquevillův mimořádně hluboký postřeh autorka přejde velmi rychle, přestože do značné míry vysvětluje mnohé z toho, co vnímá jako projev „smrti Boha“. Přetrvávající nerovnosti se totiž v demokracii nutně stávají skandálem – ne pro svou skandální povahu, ale kvůli zakotvení demokracie v myšlence rovnosti.

Rovnost jako knedlo vepřo zelo

Za tocquevillovskou by snad bylo možné považovat Matějčkové tezi o nemožnosti rovnosti v nepříliš homogenní společnosti, kterou ilustruje anekdotou o tom, jak těžké je pozvat skupinu lidí na večeři a vymyslet menu, které by vyhovovalo všem, protože mezi nimi mohou být alergici a vegani. Právě v hledání konsenzu v konfliktní heterogenitě však spočívá podstata demokratické politiky. Když Matějčková proti klimaaktivistům z Poslední generace předkládá jako alternativu slavný projev I have a dream Martina Luthera Kinga s tím, že King nikoho „neokřikoval. Mluvil o snu, který doprovodil svým životním příběhem“, zapomíná třeba na gesto občanské neposlušnosti Rosy Parks i na to, že k boji za občanská práva patřil i okřikující hlas Malcolma X.

Rovnost si zkrátka nelze představovat tak, že všichni jedí knedlo vepřo zelo. O této představě svědčí Matějčkové selektivní kritika identitární politiky, která přehlíží, že na genderu stavějící identitáři opakují gesto prvních a nejúspěšnějších moderních identitářů, nacionalistů. A činí tak právě kvůli jejich úspěchu, ve snaze jej zopakovat. V tomto opakování jsou identity svazující, protože jsou upřednostňovány před růzností identifikací, které se prostupují či střídají. Odmítnutím politiky identit se ale vzdalujeme Bohu, po němž Matějčková teskní, ještě více. V jejím případě se sice jedná o Boha filosofů, její nostalgie je nostalgií bezvěrce. Bůh, který zemřel, byl však spíš garantem světského řádu a ten byl vždy kontaminován politikou.