„Touha po zemitém životu zvítězila nad láskou k letu,“ napsala Jesenská Maxi Brodovi, když hledala důvody neblahého zakončení milostného vztahu, jímž vstoupila do literárních dějin a který nadlouho zastínil její vlastní tvůrčí roli. Soubor její korespondence však ukazuje, že zemitost nezbavuje člověka schopnosti vzletu.
Milena Jesenská se svou přítelkyní Stašou Jílovskou, červen 1925
„Ona je živoucí oheň, jaký jsem ještě nikdy neviděl, oheň ovšem, který přese všechno hoří jen pro něho. Přitom neobyčejně jemná, odvážná, chytrá, a to všechno vrhá do oné oběti nebo, chceš-li, to tou obětí nabyla.“ Tak popsal Milenu Jesenskou v květnu 1920 v listu Maxi Brodovi Franz Kafka. Jesenská uhranula literární veřejnost padesátých let (Dopisy Mileně vyšly poprvé v edici Willyho Haase v roce 1952) coby žena, kterou Kafka zaplavovoval z Merana láskou, jako „moře laská drobounký oblázek u dna“, a jež z něj činila Robinsona bez Pátka, ostrova i beze jména. Tato novinářka, spisovatelka a překladatelka však už naštěstí dávno není jen ona améba, která přiměla Franze Kafku básnit. Rozsáhlý soubor Dopisy a dokumenty (2023) ji však s Kafkou opět zajímavým způsobem sbližuje. Nikoli ovšem jako objekt jeho trubadúrského zanícení, ale jako podobně vášnivou pisatelku umanutých dopisů.
Paměti a památníky
Editorsky Dopisy a dokumenty koncipovala Marie Jirásková, jejíž životopisná studie celý svazek uvozuje. Oproti Dopisům Mileny Jesenské, které v roce 1998 připravila Alena Wagnerová, vychází edice Památníku národního písemnictví většinou z originálů dopisů. A především přibyli noví adresáti a adresátky a nedávno objevená vězeňská korespondence a motáky. Dokumentární část edice zastupují písemnosti z trestního řízení vedeného proti Jesenské po jejím zatčení v listopadu 1939. Epistolární a dokumentární texty poměrně konvenčně zastřešuje biografický rámec. Zmiňovanou studii editorky doplňuje Pavla Plachá, která se zaměřuje na poslední etapu spisovatelčina života (odboj, vězení). Předmluvu nahrazuje text Mileniny tety, spisovatelky Růženy Jesenské, pátrající po rodokmenu rodiny Jesenských (vyšel v lednu 1940 v příloze Venkova). A na závěr ještě čteme útržky vzpomínek blízkých i vzdálených svědků života Mileny Jesenské. Někteří z nich zmiňují její život v koncentračním táboře, výraz tváře na smrtelné posteli, jiní to, co „vědí jen z vyprávění“, protože ji vídali jen zřídka. Biografickým příběhem provází i obrazová příloha a také – jak bývá u edic PNP běžné – pečlivé editorské poznámky.
Oč je však poznámkový aparát preciznější a biografické studie faktografičtější, o to víc se jeví snaha zprostředkovat čísi život ve vší jeho „plastičnosti“ od narození po (předčasnou) smrt marnější. Například úsilí ztotožnit všechny aktéry korespondence působí leckdy i dost komicky: „Jaroslav Seifert (1901–1986), básník, novinář, nositel Nobelovy ceny za literaturu 1984.“ Povaha korespondence Mileny Jesenské si přímo říká o poněkud narativnější charakter poznámek pod čarou (jak to známe třeba právě z edic Kafkových dopisů). V souvislosti se Seifertem by tak stálo za to ozřejmit, kdy vstoupil do jejího života a jakou roli v něm hrál. Jenže kromě hesel, jež mají povahu náhrobních kamenů, může badatel s jistotou popsat jen to, zda je dopis napsaný tužkou, či perem, jak vypadá razítko na pohlednici nebo do jakých novin přispívali Milenini adresáti.
Potřeba sdělit se
Předkládané dopisy samozřejmě podávají o jejich pisatelce mnohem intenzivnější zprávu než archivní materiály a vzpomínání zapomnětlivých svědků. I Kafka, když posílal Felici, Milenině předchůdkyni, své fotografie, zdůrazňoval, že takto vůbec nevypadá, a nabádal ji, aby jedinou pravdivou podobenku hledala v jeho textech. Z Mileniných dopisů však nevystupuje pouze portrét planoucí a chytré glosátorky, odvážné pozorovatelky či odhodlané bojovnice, empatické přítelkyně všech potřebných, ale rovněž rysy ženy svéhlavé, vzpurné, zuřivé a leckdy nesnesitelně urputné. Ať se jedná o juvenilní dopisy přítelkyním, nebo o pozdější redakčním kolegům. „Vše dělám s vášní, vše dělám s radostí, s prudkou rozkoší – vše, vše – a jásala bych, řvala radostí – a hned zas řvala bolem – jsem jak zvíře někdy, divoké, z uzdy puštěné bez směru a bez cíle, za cílem a za směrem se honící, a někdy tak silná – a pak ve mně není žádný jiný cit než síla,“ píše například coby studentka gymnázia Minerva své spolužačce Eleonoře Mráčkové.
V tónu dopisů se mísí upřímnost s drzostí, pisatelčina sebestřednost občas hraničí až s dopisovým tyranstvím. Před odjezdem na prázdniny se své učitelce Albíně Honzákové chlubí gymnazistka Milena četbou Nietzscheho i tím, kolik navařila povidel a naložila karfiolu. Zpočátku slibuje, že bude „slušná, uhlazená, vzorná žačka“, ale posléze své mentorce vyčítá, že si stále ještě nenašla čas na společnou rozmluvu. Coby dvacetiletá absolventka prosí „mistra“ a „kněze duše“ Otokara Březinu o přijetí, neboť „potřeba zpovědi je tak silná, že bych byla šťastna, kdybych nalezla člověka, kterému bych mohla vypovídat jako ve zpovědnici svoje nedostatky, svoje touhy – svoje hoře, svoje radosti“. Přítele Adolfa Hoffmeistera rozčileně kárá a vyčítá: „Mám vždycky dojem, že to je pro oba jen dřina, když mluvíme o mně, naopak, když mluvíme o Tobě, je to potěšení. (…) Stačí ti, když ti konvenčně vypravuji věci přístupné všem, a nikdy nejsi zvědavý na věci, které se opakují jen těžce. Potřebuji sdělit se, a neumím se sdílet a nikdo neumí donutit mě k tomu.“
Nikdo netrpěl jako ona
Když čte Kafka Mileniny novinové články, konstatuje, že „ta, která to napsala, není obyčejná pisatelka“ a že „zná v češtině jen jednu hudbu řeči, a to Boženy Němcové; tady nacházím jinou hudbu, ale příbuznou tamté odhodlaností, vášní, půvabem, a především jasnozřivou chytrostí“. Má pravdu. Spřízněnost Mileny Jesenské a Boženy Němcové, respektive figur, jež se podílejí na jejich mytizaci a heroizaci, je až zarážející. Především pokud jde o martyrské a hagiografické aspekty: vzpurné, vzdělané, svobodomyslné ženy, které se dokázaly prosadit v mužském světě, ale zaplatily za to strádáním v soukromém životě; neutuchající sled milostných očekávání a katastrof; nesamozřejmost oddaného partnerství i bezpodmínečného mateřství; profesní role a názorové postoje neustále zpochybňované bohémstvím, co irituje spořádané obrozence (Němcová) i organizovanou levicovou avantgardu (Jesenská). Ovšem záhy po mučednické smrti následuje v obou případech svatořečení. „Nikdo tolik nežil, tak silně necítil, ale také tak netrpěl jako ona. Milena si byla vědoma tragédie naší generace, neboť dokázala přemýšlet,“ píše v listě oznamujícím Janu Jesenskému dceřinu smrt Milenina spoluvězeňkyně Margarete Buber. Jiná z vězeňkyň vzpomíná po třiceti letech na „ztepilou krasavici“ Milenu, která navzdory tomu, „že smrt napsala svůj ortel do její ušlechtilé tváře“, ležela na smrtelné lágrové posteli „s tou šedou svatozáří kolem hlavy“ a „byla krásná a důstojná“.
O mučednických narativech, které se podílejí na heroizačních strategiích, by se dalo psát dlouho a jejich mytizační funkce by rozhodně neměla relativizovat nezpochybnitelnou statečnost a autentické utrpení obou žen. Myslím ale, že i to mají šanci literární obrazy zprostředkovat lépe než historické a životopisné vyprávění. Ladění, dikce a umanutost Mileniných dopisů nepřipomíná Němcovou ani tak jasnozřivou chytrostí, jako spíš litaničností a elegičností. Seifertovi píše o tom, jak jeho poezie působí jako balzám na její chromou nohu, a současně žadoní o práci. Redakční nadřízené prosí o strpení, omlouvá nedodržené termíny, slibuje, poníženě prosí, inventarizuje pohromy svého života a obžalovává kolegy a přátele z lhostejnosti.
Nádhera života
Protektorátní dopisy už mají charakter čirého žalozpěvu, Jesenská rekapituluje ztráty – blízcí odcházejí do emigrace (odjezd Williho Schlamma srovnává se sezením u Kafkovy smrtelné postele), páchají sebevraždy, „aby nám ukázali, že to není tak těžké“, a ti, co zůstávají, jsou unavení a ochablí, nepřátelé už stojí na prahu. Každý z dopisů píše jako loučení. Nejen kvůli postupující nemoci jako by se stále víc propadala do kafkovských obrazů, „klidiny“ nemoci se jeví pohodlnější než zdraví. A přesto v okamžiku nejtěžší krize její vyčerpaná mysl dokáže neutuchající schopností snít o nádheře života zvítězit nad bezbřehým šílenstvím a zoufalstvím. V pubertálním psaní předestírala Albíně Honzákové architektonickou vizi školní budovy jako vzdělávacího i hygienického edenu, liknavému Hoffmeisterovi podsouvala představu ideálního vztahu představami o snídaních mezi květinami, tenisu a výletech k moři. V motácích z vězení žádá o mýdlo a knihy o kolonialismu.
Umírající, žíznivý a hladový Kafka psal poslední týdny před smrtí rodičům něžné dopisy, snil o provozování restaurace v Palestině a těšil se, jak si dá s otcem vychlazené pivo. Jesenská touží po domácím sýru, vzpomíná na svíčkovou a knedlíky a dceři a otci z Ravensbrücku píše: „Vypadám dobře, zeštíhlela jsem a jsem hodně pohyblivá, mám dlouhé, téměř bílé vlasy a jsem hodně opálená od slunce. Zdejší vzduch je úplně nádherný, kolem dokola lesy, stojí tu, šumí a voní.“
Milena Jesenská, Marie Jirásková (ed.): Dopisy a dokumenty. Památník národního písemnictví, Praha 2023, 452 stran.