Ilustrace Martin Kubát
„Evropská unie je ale strašně nudný téma!“ prohlásil jeden z redaktorů během porady k číslu, které právě držíte v rukou. Měl pravdu, přinejmenším v tom smyslu, že Evropská unie v posledních letech opravdu jen u málokoho dokáže vzbudit autentické nadšení. A týká se to i většiny těch, kteří se cítí být Evropany a jsou přesvědčeni, že přednosti EU dalece převyšují její slabiny. Unie na nás působí jako byrokratický kolos, který nám sice přináší řadu benefitů, ať už těch viditelnějších (pohodlné cestování), nebo méně viditelných (dotační politika), ale s nímž není snadné se identifikovat. A to nejspíš hlavně proto, že ji vnímáme především jako technokratický projekt, který mimo bruselské kanceláře nedokáže vyvolat silné pozitivní emoce. Čím méně však „Brusel“ dokáže vyvolávat emoce pozitivní, tím lépe funguje jako magnet na ty negativní. Vymezování se vůči širším celkům, jejichž jsme byli historicky součástí, u nás patří takřka k folkloru. Přesto není zcela samozřejmé, že dnes pociťuje spokojenost s členstvím v Unii pouze 45 procent obyvatel Česka. Před dvaceti lety jsme totiž vstupovali do EU s nemalou euforií. Plnil se nám tehdy sen o „návratu do Evropy“.
Dost možná se jedná o důsledek nevyhnutelného střetu reality se „sněním o Evropě“, o němž ve stejnojmenné knize v polovině osmdesátých let mluvil disident a později první polistopadový ministr zahraničních věcí Jiří Dienstbier. Jeho vzpomínky na éru „přistupování“ během dekády po listopadu 1989, nazvané Od snění k realitě, každopádně vyznívají výrazně optimisticky. A to v době jejich vydání v roce 1999 do našeho vstupu do Evropské unie zbývalo stále ještě pět let. Snad to bylo právě dlouhé čekání, co nepřiměřeně zvýšilo naše očekávání – vždyť už v roce 2006 bylo s členstvím spokojeno jen 56 procent lidí.
Prohlubující se skepse, která se projevuje v celém středoevropském regionu, má samozřejmě své konkrétní důvody a peripetie (ve svém eseji je podrobně rozebírá Daniel Šitera). Odpovědnost za šíření nedůvěry v EU přitom nelze připsat jen obvyklým podezřelým, tedy euroskeptikům „z povolání“ (jak to na slovenském příkladu ukazuje Dominik Želinský). Svůj díl viny nesou i proevropské elity zemí Visegrádu, urputně lpící na nutnosti pokračovat v nekončícím a možná neukončitelném dohánění evropského jádra (dočteme se v článku Kláry Votavové). Sama Visegrádská čtyřka si přitom v Unii vybudovala tak trochu pověst chuligánů ze zadní lavice, které musely unijní orgány z pomyslné katedry opakovaně napomínat. Zejména postoje Maďarska jsou symptomem éry dezintegrace, jejímž nejpatrnějším důsledkem byl brexit. Impulsem k oživení integracionistického optimismu z doby uzavření Maastrichtské smlouvy se nakonec nestala ani válka na Ukrajině.
Ať už vás toto téma nudí, nebo ne, před evropskými volbami, jež nás čekají v červnu, není rekapitulace dvaceti let našeho členství v druhdy vysněném společenství vůbec od věci.