Státní cena za literaturu a Státní cena za překlad jsou, jak názvy napovídají, udělované státem. Vznikly ve dvacátých letech minulého století, zanikly v roce 1948, kdy se začal udělovat titul „národní umělec“, a obnoveny byly v roce 1995 ministrem kultury Pavlem Tigridem. Vyhlašují se 28. října a každoročně bývají předmětem debat kulturní obce. Loni cenu za literaturu obdržel Jiří Kratochvil za knihu Škrtiči bohyně Kálí s dovětkem „s přihlédnutím k dosavadnímu dílu“, před ním Kateřina Tučková za román Bílá Voda „s přihlédnutím k dosavadní literární tvorbě“. Na rozdíl od jiných literárních cen tu nejde o objevování nových přístupů, ale spíše o potvrzení již prokázaných kvalit, jak dokládá výčet laureátů, mezi nimiž nechybí Ivan Diviš, Josef Škvorecký, Milan Kundera nebo Ludvík Vaculík, tedy tvůrci, kteří již dávno před udělením ceny vstoupili do školních osnov. U překladu se samozřejmě jedná o méně známá jména – naposled byla oceněna Jarka Vrbová, která překládá z norštiny a švédštiny (často literaturu pro děti), před ní to však byly současné ikony českého překladu jako Anna Kareninová, Martin Hilský nebo Vladimír Mikeš. Zatímco v cenách za literaturu byli autoři a autorky poměrně často oceňováni především za svůj poslední počin, v případě překladu šlo většinou o cenu za celoživotní dílo. Od letošního roku se tomu MK ČR rozhodlo dát víc „štábní kultury“: jeden rok budou ceny uděleny za konkrétní knihu vydanou v uplynulých dvou letech, další rok za celoživotní dílo. Těžko říct, jestli byl nový systém motivován tím, aby se dostalo „na každého“, nebo má jít o nápovědu pro navrhovatele a navrhovatelky. Obávám se ale, že problém státních cen zůstane stejný jako doposud: mají nějaký smysl, pokud upozorňují především na bestsellery nebo prověřené autory a autorky?