Spolupráce zemí Visegrádské skupiny je odvislá od politické situace jednotlivých států. V posledních letech na sebe aliance upozornila kritikou evropského Jihu a antiimigrantskou rétorikou. Zatímco liberální elity visegrádských zemí slepě napodobují Západ, nacionalisté sní o konzervativní střední Evropě.
Když prezidenti Československa, Polska a Maďarska v roce 1991 podepisovali deklaraci zakládající Visegrádskou skupinu, později známou také jako Visegrádská čtyřka (V4), patřil mezi jejich hlavní cíle rychlý vstup do Evropské unie a NATO. Od doby, kdy členské země mezi lety 1999 a 2004 tohoto cíle dosáhly, hledá V4 důvod své existence. Ač je spolek zejména liberálně smýšlejícími komentátory často zatracován, dává spolupráce středoevropských zemí, sdílejících semiperiferní postavení v globální ekonomice, smysl – pokud by se ovšem soustředila na důležitá témata, a ne na kulturní války.
Je třeba zdůraznit, že spolupráce Visegrádské skupiny není nijak institucionalizovaná. V praxi obnáší zejména pravidelné schůzky premiérů, ministrů a zástupců státní správy. Jedinou organizací fungující pod hlavičkou skupiny je Mezinárodní visegrádský fond. Neexistence visegrádské byrokracie a institucionální paměti znamená, že fungování aliance závisí zejména na aktuální konstelaci vlád v Praze, Varšavě, Bratislavě a Budapešti. Jak ukážou následující odstavce, zájem vlád o spolupráci je velice nestálý. Výčet krizí, jež začaly nedlouho po vstupu zemí V4 do Evropské unie, ukazuje, která témata byla pro spolek důležitá, ale také, kdy jednotlivé státy dokázaly spolupracovat a kdy nikoli. Problém závislého, semiperiferního postavení byl bohužel po celou dobu ignorován. Vůči západní Evropě se V4 nevymezuje ekonomicky, ale na ose konzervatismu a liberalismu.
Mytické kvóty
Hospodářská krize na přelomu nultých a desátých let poukázala zejména na nízkou solidaritu mezi státy středního a jižního křídla Evropské unie. Namísto snahy pochopit společný úděl – spočívající ve zkušenosti s autoritářskými režimy v druhé polovině 20. století, v pozdní integraci do EU a v ekonomické závislosti na Německu – visegrádští lídři strašili voliče „řeckým scénářem“ a poukazovali na „zpovykanost“ Jihoevropanů. Motiv zásluhovosti (Středoevropané pracují, nezadlužují se a obecně fungují v globálním kapitalismu lépe než Jižané) se periodicky objevuje i v diskusích o dělení unijního rozpočtu (naposledy v debatě o rozdělení balíčku postpandemické pomoci v roce 2020).
Více než hospodářská krize však spolupráci zemí V4 posílila krize migrační v letech 2015 a 2016. Tehdy se aliance postavila proti rozhodnutí ostatních unijních států přerozdělit si 120 tisíc válečných uprchlíků na základě dnes již mytických „migračních kvót“. Hlavní význam této krize spočíval v tom, že z regionu imitátorů, kteří prostě jen přejímají západoevropské recepty, učinila region revoltující. Silní regionální hráči, zejména maďarský premiér Viktor Orbán, začali střední Evropu vykreslovat jakožto baštu „pravých“ evropských či křesťanských hodnot, která se brání dekadenci Západu, levicovým experimentům a muslimským hordám. Orbánovy argumenty o „rozumné“ střední Evropě silně rezonovaly nejen v Maďarsku. U nás je (s různou mírou radikality) reprodukovali Andrej Babiš, Miloš Zeman i zástupci většiny hlavních politických stran.
To jsme zase my
Období kolem roku 2018 lze vnímat jako pomyslný vrchol visegrádské spolupráce. „To jsme zase my, no jasně, Visegrádská čtyřka,“ chlubíval se tehdy Babiš na sociálních sítích tím, jak s parťáky ladí postup v Evropské radě. V Unii byla ovšem značka V4 chápána jako dosti toxická, což ještě umocnily spory mezi Evropskou komisí a Maďarskem, respektive Polskem ohledně dodržování zásad právního státu, práv žen a LGBTQ+. V těchto sporech se Babišova vláda nepostavila na žádnou stranu, což značí, že i Babiš dokáže k alianci přistupovat pragmaticky. Liberálnější část české společnosti mezitím radila se od značky V4 zcela distancovat.
Že spolu státy V4 nemusí souhlasit ani v důležitých geopolitických otázkách, naplno ukázala válka na Ukrajině. Polsko a Česká republika si v roce 2022, krátce po vypuknutí války a během českého předsednictví Evropské unii, vybudovaly mezinárodní respekt i důležité postavení v otázkách týkajících se podpory Ukrajiny, což vzhledem k jejich ekonomickému statusu i dlouhodobé roli vyvrhelů (v případě Polska) nebylo nijak samozřejmé. Naopak Orbán roli Maďarska jako „černé ovce“ EU potvrdil opakovanými výhrůžkami, že podporu Ukrajině či sankce proti Rusku bude vetovat. Například v Česku přitom Orbán svým proruským postojem promrhal postavení, které si mezi konzervativci a euroskeptiky v poslední dekádě vybudoval.
K lavírování mezi Ruskem a Evropskou unií se po loňských volbách připojila slovenská vláda Roberta Fica, což vedlo mimo jiné k ochlazení vztahů mezi Českem a Slovenskem. Nelze však očekávat, že odcizení zemí V4 kvůli válce na Ukrajině bude trvalé. Otázkou, která bohužel nikoho z politických elit příliš nezajímá, spíše je, jakým způsobem by si V4 měla v dalších dvaceti letech budovat konstruktivní a progresivní identitu.
Past středního příjmu
Elity postkomunistické střední Evropy se v postoji k evropské integraci i visegrádskému spolku dělí na dvě skupiny. Dle „sebekolonizující se“ liberální skupiny je západní Evropa oproti našim společnostem napřed a měli bychom pokračovat v jejím napodobování, zatímco podle nacionalistů je třeba budovat autonomní konzervativní středoevropský prostor. Tyto postoje se následně projevují i ve vnímání V4: první skupina se od aliance distancuje, naopak druhá ji chce budovat jako pevnost středoevropských konzervativních zájmů.
Kvůli absenci levice ve středoevropské debatě se přitom do mainstreamu nepropisuje třetí pohled, který by zdůrazňoval společné ekonomické problémy středoevropských států a navrhoval, jak je překonat. Mezi tyto problémy patří zejména neschopnost regionu vymanit se z pasti středních příjmů. Po roce 1989 státy V4 vsadily na model ekonomického rozvoje závislého na levné práci a geografické přístupnosti, které můžeme poskytnout západním investorům. Ekonomické a zejména platové konvergenci tento model přestal svědčit již kolem hospodářské krize roku 2008. Dle mezinárodních žebříčků náš region dodnes neumí inovovat – chybějí zde centrály firem, patenty a firmy s přidanou hodnotou. Zisky ve výši stovek miliard korun tak odplouvají na Západ a podporují tamní blahobyt, který nedokážeme napodobit. Ani probíhající zelená transformace nenaznačuje, že by se to mělo zlepšit: patenty v zelených technologiích se v rámci Evropské unie opět koncentrují v Německu, západoevropské firmy masivně dotují svůj průmysl a jejich náskok před střední Evropou se spíše zvyšuje, než snižuje. Závislé postavení našeho průmyslu, a tím i nižší mzdy ve Středoevropanech přirozeně vzbuzují pocity méněcennosti, jež pak mnozí kompenzují podporou krajně pravicových stran, které nám – alespoň rétoricky – dávají pocit nadřazenosti nad Západem.
Na odstraňování pasti středního příjmu se v poslední dekádě nejaktivněji zaměřilo Polsko, avšak s rozpačitými výsledky a nejasným výhledem do budoucna. Nacionalista Orbán zatím navzdory rétorice neváhal prosadit pravidla, která maďarské pracující obírají o práva tváří v tvář korporacím (mimo jiné nechvalně známý „otrocký zákon“ v roce 2018). Ani česká vláda navzdory řečem o „mozkovně“ místo „montovny“ nedělá skoro nic pro to, abychom se ze závislého ekonomického postavení vymanili nebo aby občanům ulevila od ekonomického stresu. Naopak, škrtá výdaje ve vědě, výzkumu, školství i veřejných službách.
Problém závislého rozvoje ani fakt, že nám v procesu zelené transformace opět ujíždí vlak, nicméně agendu V4 netvoří. Stejně tak se spolek nepokouší navazovat spolupráci s jižní Evropou a zeměmi globálního Jihu, jež mají se závislým postavením své zkušenosti. Místo aby Visegrádská čtyřka své problémy a výhrady při jednání se západními partnery jasně komunikovala, soustředí se na témata kulturních válek spojená s migrací nebo právy LGBTQ+. Naše revolta je tak špatně zacílená a potenciál středoevropské spolupráce nenaplněný.
Autorka je publicistka a analytička Institutu pro evropskou politiku EUROPEUM.
Text vznikl ve spolupráci s Heinrich-Böll-Stiftung Praha.