Mytický Tantalos pyká za své zločiny věčnými mukami. Stojí po kolena v průzračné vodě a trpí nezměrnou žízní, jenže kdykoliv se skloní, aby se napil, voda se promění v písek. Při četbě literárně-kritického blogu Kanon na literaturu má člověk občas pocit, že podobné prokletí se vznáší i nad některými tam publikovanými texty. Také v jejich blízkosti se živá a radostná materie mění v písek a suchopár. V recenzi nazvané Místo redakce paseka se Michal Kosák naposledy svým anestezujícím perem dotkl knihy Neviditelné řemeslo (2023), jež pojednává o práci v nakladatelství.
Tu knihu jsem uspořádal a vím, že není známkou dobrého vkusu ohrazovat se proti kritikám, s nimiž nejsem spokojen. Brzy vysvětlím, oč mi jde. Soubor esejů od autorů a autorek z nakladatelských a redakčních kruhů má nabídnout pohled „do kuchyně“, ukázat úkoly a překážky, s nimiž se potýkají. To se soudě podle ohlasu kolegů z nakladatelských domů, knihkupců, studentů a dalších čtenářů daří. Slušný …
