Úvahy o návratu do Evropy se v českém disentu a exilu objevovaly už v době, kdy Československo spadalo do východního bloku. Své koncepty středoevropanství v osmdesátých letech promýšleli Milan Kundera, Jiří Dienstbier nebo historik Rudolf Kučera. S odstupem několika desetiletí jsou možná pozoruhodnější než tehdy.
„Návrat do Evropy“ byl jedním z refrénů veřejné debaty v polistopadovém Československu a posléze v České republice. Předstupněm úvah o návratu do Evropy byla v myšlení československého disentu a exilu renesance zájmu o střední Evropu v osmdesátých letech. Střední Evropa se přitom zpravidla vymezovala hranicemi někdejší habsburské monarchie, nezahrnovala tedy Německo. Válka byla ještě v živé paměti a ani ti, kteří s nostalgií vzpomínali na fin de siècle v rytmu valčíku, neměli v úmyslu křísit cokoli, co by připomínalo Mitteleuropu Friedricha Naumanna spojenou s plány na germanizaci (a částečně také maďarizací) středoevropského prostoru.
Revival širšího zájmu o středoevropskou svébytnost začal už šedesátých letech, kdy italský spisovatel Claudio Magris vydal knihu Habsburský mýtus v rakouské literatuře (1963, česky 2001). V Československu však promýšlení středoevropanství nemělo jen sentimentální rozměr, ale představovalo nástroj k budování potenciální alternativy k bipolárnímu světu.
Západ a Antizápad
K nejslavnějším esejům Milana Kundery patří Unesený Západ aneb Tragédie střední Evropy. Vznikl v roce 1983, kdy velká část střední Evropy už pětatřicet let patřila k východnímu bloku a vypadalo to, že se na tom ani v následujících dekádách nic nezmění. V tomto kontextu je třeba chápat Kunderovu emfatickou obhajobu západní přináležitosti středoevropských národů (alespoň některých) jako performativní akt, gesto podobné tomu, s nímž v eseji Český úděl postavil na Vánoce 1968 okupované Československo do středu světových dějin. Podle Kundery představovala Evropa pro „Maďary, Čechy, Poláky“ (není jasné, jak je to se Slováky nebo Slovinci) „duchovní pojem, který je synonymem slova ‚Západ‘“. Geograficky byla Evropa vždy rozdělena na latinský Západ a s byzantský Východ, a tak středoevropské země vždy patřily k prvnímu okruhu. V době, kdy Kundera svůj esej psal, se však politicky nacházely na Východě.
Specifičnost střední Evropy spočívá v první části Kunderova eseje vlastně jen v aberaci aktuální politické přináležitosti. Unesená část Západu se zkrátka ocitla v područí Ruska – země, kterou kvůli své poloze na „východní hranici Západu“ vždy vnímala coby „Antizápad“ a jinou civilizaci. Proto se právě v tomto regionu (zde Kundera navazuje na Český úděl) soustřeďuje „drama Evropy“, tedy vlastně světové dějiny.
V další části eseje však Kundera své vymezení střední Evropy relativizuje, když mluví o její kulturní specifičnosti: „Střední Evropa není stát, ale kultura nebo osud. Její hranice jsou imaginární a v každé nové historické situaci se musí znovu a znovu vytyčovat.“ Tím odděluje region od politických dějin a v podstatě nahodilého překreslování hranic států, aniž by se ptal, do jaké míry tyto hranice podmiňovaly kulturní svébytnost. Toto vágní vymezení vyplývá z toho, že kdyby chtěl střední Evropu vymezit přesněji, musel by tak činit nejen vůči Rusku, ale také vůči Západu. Tím by ale popřel svou ústřední myšlenku, a tak pouze konstatuje, že střední Evropa je „nejisté území malých národů mezi Ruskem a Německem“.
Německo se sice nemuselo konfrontovat s východními hrozbami, které postupně představovali Mongolové, Tataři a Turci, bylo však integrální součástí střední Evropy a její dějiny bez něj nedávají smysl. Podobně jako další země střední Evropy ani Německo nemohlo v éře zámořských objevů expandovat do atlantického prostoru a podílet se na pochybném dobrodružství kolonialismu. Navíc německé dějiny od dob Svaté říše římské národa německého jsou i našimi dějinami a bez německého vlivu si dějiny středoevropské kultury nelze představit.
Charta jako model
Zmínku o Kunderově Uneseném Západu najdeme v knize Jiřího Dienstbiera Snění o Evropě z roku 1985 (oficiálně vyšla v roce 1990). Podle Dienstbiera je však střední Evropa širší, představuje „prostor od Rýna po Balkán“, jejž „po staletí charakterizovalo společenství větších a menších národů, které se stýkaly, potýkaly, míchaly a prolínaly“. Bývalý zahraniční zpravodaj a budoucí ministr zahraničí zároveň vnímá ruský živel méně kulturalisticky. Ruskou expanzi na západ považuje za důsledek snahy o zajištění vlastní bezpečnosti („nepřítel nechť musí přejít tisíce verst, než pronikne do středu ‚ruského lesa‘“).
Samotná Evropa podle Dienstbiera představuje projekt nejen kulturní, jako pro Kunderu, ale také politický: „Evropská civilizace vždy byla a je utopická, směřuje k tomu či onomu ideálnímu cíli.“ Tento idealismus je patrný na staletém úsilí o jednotu, jehož projevy nachází od Římské říše přes Danta – a poněkud zvláštně i Mazziniho či Palackého – až k hraběti Coudenhove-Kalergimu. Snění o Evropě je sněním o její jednotě. Dienstbierova liberální utopie obrácená do minulosti zakládá světlou budoucnost, v níž Evropa nebude potenciální třetí silou mezi SSSR a USA, ale jakýmsi „liberálním impériem“, o němž mluví ve své knize Evropa, náš domov (2023, česky 2023) Timothy Garton Ash. Tedy velmocí bez vojenské síly a dobyvačných ambicí.
Konkrétní evropskou utopií, již měl Dienstbier na mysli, když svou knihu psal, byla představa, že se státy východního bloku začlení do zbytku Evropy, kde se tehdy formovala budoucí Evropská unie. Příspěvkem středoevropského prostoru utopické perspektivě sjednocené Evropy měl být model Charty 77, která dokázala překonat hodnotové a názorové rozepře svých signatářů. Kunderovský motiv střední Evropy coby středu evropských dějin však vývoj po roce 1989 vyvrátil. Postkomunistické státy střední Evropy se svými postdisidentskými elitami se nestaly modelem evropské integrace, ale trpělivými čekateli v jejím předpokoji.
Proti národnímu státu
S jedním z nejkonzistentnějších pojetí střední Evropy přišel na sklonku osmdesátých let politolog Rudolf Kučera. V knize Kapitoly z dějin střední Evropy (oficiálně vydané roku 1992) vymezuje region coby „východní oblasti Svaté říše římské“, které se součástí Evropy staly postupným přijetím křesťanství. Zároveň však zůstávaly hranicí, zpravidla válečnou, čelící nájezdům a expanzi. Ačkoli i pro Kučeru je Evropa jednotkou hlavně duchovní, založenou na křesťanství, nevidí na rozdíl od Kundery jasnou dělicí linii mezi Východem a Západem: „Habsburská monarchie ve střední Evropě byla typickým útvarem pomezí Východu a Západu, v němž se křížily západní a východní vlivy, přičemž to byl útvar, který si byl schopen vytvořit na základě těchto různých vlivů svůj vlastní styl – kulturní, sociální, ale i politický.“ Výjimečnost Habsburků spočívala v jejich „nadnárodním poslání“, které středoevropský prostor definovalo. V Kučerově perspektivě vznik národních států nebyl logickým vyústěním dějin jednotlivých národů, nýbrž aktem destrukce. Jeho důsledkem nakonec byla i sovětská expanze, a tedy konec střední Evropy jako takové. Podle Kučery si Češi a Slováci v průběhu 19. století vyvinuli charakteristické sebedestruktivní rysy politického myšlení – komplex malého, ohroženého národa, „neustále pohotového schovat se pod ochranu někoho mocného, a to i proti svým přirozeným spojencům a partnerům“.
Jakkoli je Kučerova konzervativní analýza dějin střední Evropy v mnoha svých valérech daleko přesvědčivější než ta Kunderova či Dienstbierova, jeho odpor k národním státům mu brání smířit se s tím, že před období jejich zrodu se už těžko vrátíme. I kdyby byla pravda, že „založení jakéhokoli národního státu ve střední Evropě je katastrofický podnik, ať je již motivován jakkoli ušlechtile“, už krátce po roce 1989 se ukázalo, že budoucí střední Evropa nebude „především útvarem duchovním, který vyrůstá z evropského křesťanského dědictví“, ale že nacionalismus zažije ohromující revival. Náš návrat do Evropy se nakonec odehrál spíš „v politicko-geografickém“, nikoli „duchovním“ smyslu, jak doufal Kučera. Přesto jeho přesvědčení, že „budoucnost Evropy nespočívá v národních státech“, ale v „nadnárodním federativním řádu“, patří k pozoruhodným – byť přehlíženým – projevům českého konzervativního myšlení.
Česká snění o Evropě v osmdesátých letech měla svou elegickou, utopickou, ale i optimistickou polohu. Liberálně-konzervativní Kunderovo pojetí osciluje mezi civilizačním a kulturním vymezením střední Evropy, z něhož vyplývá morální závazek Západoevropanů vzít věc (některých) národů sovětského bloku za svou. Jiří Dienstbier se v době práce na Snění o Evropě sice identifikoval jako demokratický socialista, jeho vize sjednocující se Evropy však byla spíše liberální utopií, pro niž se – překvapivě – měla stát vzorem Charta 77. Konzervativní politolog Rudolf Kučera se vymezoval nejen proti tehdejší socialistické přítomnosti, ale také vůči masarykovské národně-revoluční minulosti. Jeho vize tak po roce 1989 mohla stěží najít uplatnění. Středoevropská spolupráce se nakonec uskutečnila v rámci Visegrádské skupiny, jež se však skutečně efektivní aliancí stala až na půdorysu spolupracujících nacionalismů. Ty jsou v novém tisíciletí nejvýraznějším rysem politiky regionu a zbytek Evropské unie jej v tom podle všeho bude následovat.
Text vznikl ve spolupráci s Heinrich-Böll-Stiftung Praha.